"Pomalu to budou  tři roky, co nás opustila naše drahá maminka," pravil smutně muž.
      "Tatínku, dáme jí letos na hrobeček zase kopretiny?" zeptala se devítiletá dcera.
      "Ano. Ty měla ze všech květin nejraději," řekl otec smutně.
      Při vzpomínce mu zvlhly oči.
      "Tati, můžu ti něco říct?"
      "Povídej…, poslouchám."
      "Víš, že mě přišla tenkrát na vánoce navštívit maminka?"
      "Ale, holčičko! Co to povídáš!"
      "Skutečně… Přísahám," trvalo na svém děvče.
      "Vždyť jsi tenkrát, Sandro, ležela v nemocnici. Odvezli tě tam koncem listopadu. Měla jsi těžkou angínu a vysoké horečky. Stále jsi blouznila…. Maminku odvezli do úplně jiné nemocnice asi týden po tobě. Její choroba byla velmi vážná. Zemřela přesně čtrnáctého prosince. Však to moc dobře víš. Takže jsi ji nemohla vůbec spatřit. Rozumíš?"
      "A přece jsem ji viděla. A viděla a viděla! S maminkou byl i pan Kowalský! Můžeš se ho zeptat!"
      "Jistě, miláčku," řekl otec, „ale teď musíš jít honem spinkat. Je pozdě.“
     Otec uložil dceru do postýlky, zhasl lampu a šel také spát.
      Na celou epizodu zapomněl. Vypustil ji z hlavy. Asi po týdnu se dcerka zeptala:  
     "Mluvil jsi už s panem Kowalským?"
      "O čem, zlatíčko?"
      "No přece o té vánoční příhodě s maminkou."
      „Ty myslíš tu příhodu... Ještě jsem s ním nemluvil. Ale zítra se ho určitě zeptám. To ti slibuji."
    Sandra se něho dívala zklamaně.
      Když se vracel z práce, vzpomněl si Sandru, co mu nakázala. Kowalští naštěstí bydleli nedaleko. Odbočil z hlavní cesty doleva  a ocitl se u malého rodinného domku. Zazvonil. Přišla mu otevřít žena ve středních letech.
      "Dobrý den, paní Kowalská.“
      „…brý.“
     „Jmenuji se Weber. Martin Weber, možná, že mě znáte.“
    „Tak trochu. Jen od vidění…. Určitě jdete za mým mužem, pravda?“
    „Ano. Potřeboval bych s ním něco probrat. Nezdržím ho dlouho.“
      "Hned ho zavolám…. Však pojďte dál."
      "Nechci vás obtěžovat…Opravdu….“
      "Jaképak obtěžování….Posaďte se zatím na terasu. Hned jdu pro něj…. Máme ale dneska krásně, že?"
      "Pravé indiánské léto. Už dlouho takové nebylo!"
     Žena zmizela v domku.
      Po chvíli se objevil statný bělovlasý muž.
      "Vítám vás. Jak dlouho jsme se neviděli?
      „Jsou už to skoro tři roky… Od té události…“
     „Tři roky?... Pořád to ještě bolí, že?“
     Muž pokýval hlavou.
    „Čas vše zhojí, věřte…“ řekl stařec soucitně.
      "Nechci vás, pane faráři, zdržovat. Váš čas je drahý. -  Tak tedy, proč jsem vlastně za vámi přišel?…Přejdu rovnou k věci. Nevím jak bych  začal … Jedná se o takovou…. takovou zvláštní zamotanou věc…."
      "Však se neostýchejte," vyzval ho duchovní.
      "Tedy…. Přišel jsem vlastně za vámi na podnět mé dcery. Jistě si vzpomínáte, že před třemi roky mi umřela žena. Měla slabé srdce. Selhání. Trpěla vrozenou vadou."
      "Já vím. Politováníhodná událost," řekl soucitně kněz.
      "Zhruba týden předtím odvezli dceru do nemocnice. Bylo to s ní tenkrát velice vážné. Lékaři jí nedávali žádnou naději na přežití. Tehdy jsem vás pozval, abyste jí dal poslední pomazání. Jak se říká, Smrt stála už ve dveřích.."
      Farář při jeho výkladu zbledl. Příhoda se mu jasně vybavila.
     "Ano…. Ano…. Vzpomínám si na ni. Jmenovala se tuším Sandra. Takové šikovné, živé děvče."
      "Přesně tak."
      Muž udělal krátkou pauzu a pak pravil.
      "Smrt mi tenkrát vzala ženu a chtěla si vzít sebou i malou dcerku. Stal se tenkrát zázrak. Sandra se z toho postupně dostala."
      Kněz pozorně naslouchal.
      "Proč jsem vlastně za vámi přišel. Představte si, že dcera neustále dokola tvrdí, že tenkrát o vánocích viděla svoji maminku. Nevím, proč zrovna teď si na to vzpomněla.Taková hloupost! A představte si, že se odvolává na vás. Prý jste tam s ní byl i vy. Musel jsem jí slíbit, že se za vámi stavím. Tak a teď jsem tady. Co tomu všemu říkáte?"
      Farář sklopil oči a řekl: "Ona jí skutečně viděla!"
      "To přece není možné! Snad i vy mi nechcete tvrdit, že je to pravda? Přece nevěříte na přízraky!"
      "Musím vám prozradit , pane Weber, jedno tajemství. Až mě vyslechnete, pochopíte moje počínání. Prosím, neodsuzujte mě za to."
      Muž zpozorněl.
      "Musím se na chvíli vrátit do svého dětství. Je to pro pochopení příběhu naprosto důležité. Když jsem byl ještě malý kluk, brával mě otec všude sebou. On byl totiž praktický lékař. Brzy ovdověl, a tak se o mně musel postarat sám. Na maminku si už nepamatuji. Je to už tak dávno! Jak říkám, chodil jsem s ním navštěvovat nejen nemocné, ale zraněné a umírající lidi. Vzpomínám si, že otec trpícím bolestí vždycky píchal nějakou injekci. Patrně morfium. Pro ty,  kterým vyhasínal život, měl vždy vlídné slovo. Odcházeli z tohoto světa s klidnou duší. Snad proto se již tenkrát ve mně projevily ty vlastnosti."
      "Jaké vlastnosti?" vpadl mu do řeči muž.
      "Spíše bych měl říci schopnosti. Totiž ztotožnit se s myšlením nemocných lidí. Postupně jsem zjistil, že dovedu lidi zhypnotizovat a vnutit jim své myšlenky. Tak tomu bylo i v případě vaší dcery. Když jsem seděl u jejího lůžka, také jsem nevěřil, že se z toho dostane. Neměl bych jako evangelický kněz takhle mluvit. Avšak na základě dlouholetých zkušeností, se dokážu vžít do psychiky trpících. Chtěl jsem tehdy tomu dítěti alespoň zmírnit utrpení a též i umírání. Proto jsem jí vsugeroval, že vidí před sebou svoji matku. Vycítil jsem, že silně po ní touží."
      Kněz se odmlčel. Pak se znovu nadechl a pokračoval.
      "Jako dneska to vidím. Stále volala: "Maminko! Maminko, kde jsi?" Srdce se mi v ten okamžik sevřelo. Uvědomil jsem si, že bych jí možná mohl pomoci. Přítomnost blízkého člověka by mohla příznivě zapůsobit. Nabral jsem všechny  své síly a vsugeroval jsem jí to,  po čem tak toužila. Nevím, jak je to možné, ale její zdravotní stav se začal postupně čím dál tím více zlepšovat. Tak a teď víte všechno."
      Farář se provinile podíval na muže. Tomu ztékaly po tváři drobné slzy.
     „Mnohokrát vám, pane Kowalský,  děkuji. Nejen za sebe, ale i za nebožku ženu. Určitě by s vaším počínáním souhlasila….Nesporně… Sandru zatím nechám při tom, že skutečně viděla maminku. A až bude větší, tak jí všechno vysvětlím!“
     „Bude to tak lepší,“ řekl kněz smířlivě.
     „Tak já už půjdu. Už vás nebudu zdržovat.“
     „To nestálo za řeč. Jestli budete mít někdy cestu kolem, tak se zastavte. Rád vás uvidím.A Sandru vezměte sebou. Musí z ní být už slečna.“
   „Určitě oba přijdeme.“
    Muži si podali ruce a rozloučili se.
    Pan Weber vyšel do rušné ulice….