Tabák virginský
Bašák, čertovo zelí, dohán, prýzl, tak se lidově říkalo tabáku. Tato rostlina původem z Nového světa, výrazně zasáhla do života všech národů. Stala se zároveň symbolem nového společenského jevu – kouření. Proto byla také ihned v počátcích zatracována a proklínána. Současně docházelo ke krutému pronásledování vyznavačů tabákového kouře. Ti se ale nezřekli svého zlozvyku ani tehdy, když jim hrozilo tělesné mučení nebo dokonce upálení na hranici.
Kouření poprvé popsal roku 1496 průvodce Kryštofa Kolumba misionář Romano Pane. Na ostrovech San Domingo pozoroval, že domorodci pěstují zvláštní posvátnou rostlinu. Její usušené listy zapalovali při kultovních obřadech v dýmkách a kouř přitom vdechovali do plic.
Tento muž dovezl semena tabáku v roce 1518 do Španělska a daroval je císaři Karlu I. Z nich se podařilo vypěstovat první kvetoucí rostliny. Vzácné exempláře vlastnil tenkrát jen málokdo, protože honoráře za ně byly příliš vysoké.
O rozšíření tabáku v Evropě se nejvíce zasloužil Jean Nicot de Villemaine, jenž působil u portugalského dvora jako francouzský diplomat. Tento vyslanec poslal v roce 1560 semena Kateřině Medicejské, a tím umožnil rozšíření tabáku nejen ve Francii, ale i v dalších zemích. Po něm rostlinu později pojmenovali. Netrvalo dlouho a tabák všude brzy zdomácněl. Úspěšnými pěstiteli se stali především nizozemští rolníci.
K propagátorům je také počítán Francis Drake, námořník a později velitel anglického námořního loďstva, který roku 1585 zavedl první tabákovou kulturu na evropském kontinentě.
Z historických pramenů vyplývá, že se tabák dostal na naše území během třicetileté války. Od té doby se tradují i první kuřáci v Čechách. Ani oni se nevyhnuli různým obtížím a problémům, které trvaly až do nedávných let. Například císař Josef II. Roku 1783 pěstování sice povolil, ale kouření na veřejnosti zakázal, neboť se tím údajně ohrožovala všeobecná mravnost. Ani toto opatření však nedokázalo zastavit postupně se zvyšující masovou expanzi kouření.
Virginský tabák, tabak virgínský (Nicotina tabacum L.) náleží do čeledi lilkovitých (Solanaceae). Je zajímavé, že významný renesanční botanik Rembert Dodoens (1517-1586), známý spíše pod latinským jménem Dodonaeus, ho zařazoval do skupiny blínů a označoval ho jako Hyoscyamus Peruvianus. Postupně byl tento mylný názor opraven.
Tato jednoletá bylina dosahuje výšky až tři metry. Lodyhu má jednoduchou nebo mírně větvenou. Všechny listy jsou přisedlé – dolní podlouhle eliptičné, ostatní podlouhle kopinaté. Květy se objevují od června do září. Jsou uspořádány ve vrcholičnatých květenstvích s dlouze nálevkovitými červenými korunami. Plod je vejčitá tobolka, obsahující značné množství drobných semen.
V současnosti známe celkem asi 40 druhů, které se navzájem od sebe liší anatomickými znaky a skladbou obsahových látek.
S latinským rodovým jménem rostliny se poprvé setkáváme u Adama Lonicera (1528-1586). Význam druhového názvu není jednoznačný, a proto bává vykládán různě. Slovo tablo patrně znamenalo v řeči praobyvatel ostrovů západní Indie trubku nebo trubičku. Jiní autoři poukazují zase na to, že domorodé kmeny na Haiti označovali termínem „tabacos“ složené svitky kukuřičných listů. Odlišná teorie tvrdí, že pojmenování má původ v názvu indického ostrova Tobago, či vesnice Tabako, nacházející se ve střední Americe, popřípadě, že je odvozeno od mexického státu Tabesco.
Český druhový název vychází ze jména státu Virginia, který se rozkládá na atlantském pobřeží USA. Tabák exportovaný z této oblasti na světové trhy měl vždy pověst nejkvalitnějšího zboží.
O exotickou rostlinu projevili ihned zájem tehdejší lékaři. Kdysi byla ve francouzských lékárnách vedena „Herba Nicotiane“ jako cenné léčivo. Zprávu o léčivých vlastnostech nalezneme i ve slavném Bylináři Petra Ondřeje Mathioliho, kde se můžeme dočíst, že „šťáva této byliny přistrojená na způsob sirupu jest dobrá proti zastaralému kašli, proti tísni prsou a podobným nemocem, které pocházejí od studených a šlemovitých vlhkostí. Tato šťáva dává se dětem v malém množství proti škrkavkám a červům.“ Dále se předepisovala nemocným, kteří trpěli epilepsií a vodnatelností.
Na jiném místě Mathioli píše: „Obyvatelé Indiánští podkuřují se listím této byliny a vdechují tento dým, občerstvují se v dobách odpočinku po horkých a těžkých pracích. Nejprve bývají trochu veselí, pak lehounce usnou, a proto nemají ho užívati všichni lidé, zvláště ne zahálčiví a nedělní, neboť jsem sám to viděl, že jim více uškodil nežli prospěl.“
Oficiální medicína využívala zvláště tabákové listy (Folia nicotianae, F. tabaci). Z nich se zhotovovaly rozličné galenické přípravky, hlavně lihový výluh (Tinctura nicotianae) a aromatická tabáková voda (Aqua nicotianae).
Mast (Unguentum nicotianae) léčila rakovinu kůže a špatně se hojící rány. K tišení bolesti žaludku a hlavy sloužily pilulky vyrobené z čerstvých listů. Samotné listy se přikládaly na místa postižená vředy, boláky, lišeji a puchýři. Proti hnisání zubů se doporučovalo vyplachovat ústa tekutinou, připravenou destilací namočených listů ve vodě.
Není proto divu, že tabák patřil pro své zázračné účinky mezi vyhledávané a žádané léčivo. Svědčí o tom doklady ve starých lékařských knihách, v nichž je uváděn jako Herba Sancta nebo Herba Sanasancta.
První pokusy zabývající se rozborem obsahových látek spadají do začátku 19. století. Roku 1809 izoloval Vauquelin v surovém stavu alkaloid nikotin. O několik let později, v roce 1828 ho získali v čistém stavu badatelé Posselt a Reimann. Syntézu uskutečnil chemik Picket už roku 1895.
Do lékařské praxe byl nikotin zaveden ve formě solí – Nicotinum hydrochloricum a N. salicylicum. Dnes se tyto látky pro značnou toxicitu nepoužívají. Ojediněle se v některých zemích podávají zvířatům v podobě klyzmat při úporných zácpách.
Největší množství nikotinu se nachází v listech (až 13%), méně ve stoncích. Semena jsou prakticky bez tohoto alkaloidu, avšak obsahují velké množství oleje (30 až 39 %). Přítomnost nikotinu není omezena jen na tabák. Byl prokázán i u některých zástupců rodu Lycopodium, Equisetum, Asclepias, Sedum, Sempervium apod.
Vedle nikotinu se v tabáku vyskytuje přibližně dvacet alkaloidů, jako například nornikotin, nikotyrin, myosin, anabasin, amodendrin, N-methylanabasin, nikotellin. Minoritně byl zjištěn 5-methyl-2,3´-dipyridyl a
2,3´-dipyridyl, který je pravděpodobně identický s isonikoteinem. Ostatní dusíkaté látky doprovázejí rozličné pyrrolinové, pyrrolidinové a pyrazinové deriváty, dále četné sloučeniny založené na bázi anilinu a alifatických aminů.
Tabákové listy představují bohatou zásobárnu různých karotenoidních barviv. Jedná se hlavně o lutein, beta-karoten, violaxanthin, neoxanthin. Menší zastoupení má alfa-karoten, zeaxanthin, kryptoxanthin, flavoxanthin,
antheraxanthin aj. Podle Whitfielda a Rowana zaujímá lutein 40-60 % a beta-karoten 15-30 % z celkové sumy.
Rolland separoval v roce 1956 ze zelených částí acyklický isoprenoid solanesol, jehož podíl v sušině činil přibližně 0,4 %. Pozdější práce potvrdily, že je tento alkohol též vázán v podobě esterů, hlavně jako acetát, palmitát a linolát.
V roce 1962 se podařilo získat z listů alfa- a beta-4,8,13-duvatriendiol, náležící mezi takzvané thunberganoidy. Téhož roku následoval objev cembranoidů, popsaných již dříve v tkáních některých druhů borovic, v těle hmyzu a mořských korálů. Na začátku šedesátých let izoloval Gilda se spolupracovníky labdanoidy alfa- a beta-levantenoid a alfa2-levantolid. Všechny tyto sloučeniny přísluší k diterpenům, majícím za základ různě substituovaný čtrnáctiuhlíkatý cyklický řetězec.
Identifikovány byly terpenické a steroidní látky, z nich například cykloartenol, alfa- a beta-amyrin, lupeol, 24-methylenlophenol, 24-ethylidenlophenol, beta-sitosterol.
Důležitou roli hraje v rostlině kyselina jablečná a citrónová, neboť se na ně přímo fixuje nikotin. Jmenované organické kyseliny provází kyselina pipekolinová, 3-O-ferulyl-D-chinová, kávová aj.
Za zmínku stojí uvést, že v roce 1944 analyzovali Couch a Krewson v listech flavonoidní glykosid rutin. Původní záměr získávat tuto surovinu průmyslově se neuskutečnil. Hlavní překážka spočívala v nízkých výtěžcích a ve vysokých provozních nákladech. Záhy byly nalezeny v rostlinné říši jiné výnosnější zdroje, například nať pohanky (Fagopyrum vulgare, F. tataricum), pupeny jerlínu japonského ( Sophora japonica) či listy eukalyptu (Eucalyptus macrorhyncha).
Údaje o celkovém počtu dosud známých izolovaných individuí nejsou zatím jednotné. Každoročně totiž přibývají ve světových odborných časopisech informace o nově objevených látkách. Jen sloučeniny neutrálního charakteru převyšují cifru jednoho sta.
Ze všech látek je fyziologicky nejaktivnější nikotin. Jeho smrtelná dávka se pohybuje kolem 50 mg. Spolehlivou smrt vyvolá 60 mg během deseti minut.
V malých dávkách nikotin stimuluje centrální nervovou soustavu, podporuje sekreci slin žaludečních šťáv a potu, zesiluje činnost střevní svaloviny a u žen tonus dělohy.
Vysoké dávky působí paralyticky. Intoxikace se vyznačuje bolestmi hlavy, bledostí v obličeji, zvracením, skleslostí, závratěmi, zúžením zornic. Dochází k vymizení reflexů, poruchám zraku a sluchu. Klinický obraz se projeví zmnožením bílých krvinek a přítomností bílkovin v moči. Exitus nastává zástavou dechu.
Ačkoliv se nikotin řadí mezi velmi prudké jedy, přímé otravy vznikají jen ojediněle a sporadicky. V minulosti na tom měly vinu rozmanité insekticidní prostředky, ve kterých byl tento alkaloid obsažen.
Dnes připadá do úvahy pouze chronická otrava (tabakismus), způsobená kouřením tabákových výrobků. Letální dávka nikotinu je přítomna v několika cigaretách. Většina nikotinu se při procesu hoření spálí, a tak se z veškerého množství vstřebá asi jen 1 až 2 mg.
Ze statistických studií vyplývá, že dlouhodobí kuřáci jsou oproti nekuřákům mnohem často postiženi záněty hltanu, hrtanu, průdušnice a průdušek, žaludečními vředy a především rakovinou dýchacích orgánů. Kromě toho obvykle trpí poruchami krevního oběhu, kolikami, nechutenstvím, zemdleností, únavou a nespavostí.
Farmakologicky účinné se ukázaly též deriváty nornikotinu, zejména N´-formyl-, N´-acetyl-, N´-hexanoyl-, N´-oktanoyl- a N´-nitrosonornikotin. Experimentální pokusy na zvířatech potvrdily jejich kancerogenní působení.
Po staletí jsou tabáku respektive kouření přisuzovány jen negativní vlastnosti, včetně škodlivých účinků na lidský organismus. A tak zní skoro nepravděpodobně zpráva o prospěšném využití této rostliny. Nedávno byl z tabákových listů izolován protein (v množství 3 až 4 %), představující velkou rezervu bílkovin. Tento protein je složený z velmi významných aminokyselin; má vysokou nutriční hodnotu a až 92% stravitelnost. Proto lze právem předpokládat, že by se mohl stát tabák v budoucnosti perspektivní plodinou pro zajištění výživy obyvatel celé naší planety.
(publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 1/90, str.13)