Tulipán zahradní

     Do rozsáhlé botanické čeledi rostlin liliovitých (Liliaceae) je zařazen rod Tulipa, jehož čelním představitelem je tulipán zahradní neboli Gesnerův (Tulipa gesneriana). Prakticky se však jedná o souhrnný název pro pěstované formy, sorty a křížence rozmanitých východoevropských až orientálních druhů.
     Zmíněná vytrvalá bylina dosahuje přibližně výše 30 cm. Vyznačuje se podzemní vejčitou cibulí, široce kopinatými listy, přímou lodyhou, zakončenou jediným velkým rozličně zbarveným květem.
     Odborné rodové latinské pojmenování má původ v perském termínu dulbänd, resp. v tureckém výrazu dulbänd, což v doslovném překladu znamená turban. Květní plátky totiž výrazně připomínaly tuto východní národní pokrývku hlavy.
     Druhové označení vzniklo podle příjmení švýcarského botanika Konrada Gesnera (1516 – 1665), který poprvé spatřil tulipány v Augsburku v dubnu roku 1559, vyrostlé z cibulek dovezených z Turecka.
     Naše lidová slovesnost dala rostlině různá půvabná jména jako lví tlapky, tulpánek, tulifán, ťulipán, turecké lilium, zvonek aj.
     Za prapůvodní vlast tulipánů se považuje Přední Asie, odkud se exempláře postupně rozšířily do dalších zemí.
     Je zajímavé, že z cibulí, které poslal císaři Ferdinandu I. Jeho vyslanec v Cařihradu Busbeck, byly vypěstovány tulipány v královské zahradě v Praze na Hradčanech. Šlo o první kultivované květiny ve střední Evropě.
     Teprve mnohem později se stal tulipán národním symbolem v Nizozemsku. Zásluhu na tom měl obzvláště vynikající přírodovědec Charles de l´Escluse, zvaný latinsky Carolus Clusius Atrebas (1526 – 1609), jenž vysadil cizokrajné rostliny na pozemcích v Leidenu. Poměrně v krátké době tulipány v Holandsku zcela zdomácněly. Záhy se změnily ve výnosný obchodní artikl.
     Není proto divu, že v 17. století stoupl zájem o tyto květiny natolik, že přerostl ve všeobecnou společenskou posedlost a mánii. Motivy s tématikou rozkvetlých tulipánů zachvátily téměř všechny oblasti lidské činnosti. Zdobily nejen vědecké knihy, plátna slavných mistrů, fasády domů, ale též plochy váz, džbánů, talířů, kávových a čajových souprav, ubrusů, šátků apod.
     V minulosti využívala medicína tulipán, resp. jeho hlízy (Bulbus tulipae), listy (Folium tulipae) a květy (Flos tulipae), jako důležitou léčivou bylinu.
     Uvedené rostlinné části tvořily základ různých přípravků proti rýmě, zánětům dutiny ústní, dásní, hltanu, hrtanu, průdušek. Dále se předepisovaly při výskytu vředů, otoků, podlitin, revmatických a jaterních obtíží, ale také rakoviny.
     Dnes už tyto preparáty klasické lékařství nepoužívá, neboť jsou příliš jedovaté a nebezpečné. Celá rostlina obsahuje velmi toxické sloučeniny, a to zejména alkaloidy (tulipin) a glykosidy (tuliposid A a B).
     Po požití rostlinných částí se otrava projevuje hlavně zvýšeným sliněním, ochrnutím nervů, poškozením srdečního svalu. U některých lidí, kteří přišli do přímého kontaktu s cibulemi, listy nebo květy tulipánu, byly popsány dokonce případy kožních zánětů – tzv. „tulipánová dermatitida“.