Vachta trojlistá

     V celé Evropě, mírnějším pásmu Asie, v Severní Americe roste na vlhkých místech, zamokřených loukách a pastvinách vachta trojlistá (Menyanthes trifoliata) z čeledi vachtovitých (Menyanthaceae). Nejčastěji je v podvědomí lidí známa jako hořká jatelina, limonka, trojlístek, bobřek, hořký jetel, vodní jetel, drštky aj.
     Tato vytrvalá rostlina se vyznačuje šupinatým plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají typické dlouze řapíkaté trojčetné listy. Přibližně od května do července rozkvétají bílé až narůžovělé květy.
     Rodový botanický název vznikl z řeckých slov ményein = ukazovat nebo mén = měsíc a výrazu anthos = květ. Rostlina vytváří totiž nápadné květy, a ty kvetou krátkou dobu; přibližně měsíc.
     Druhové jméno se skládá z latinských termínů tres = tři a folium = list. Složenina plně vystihuje tvar trojčetných listů.
     O tom, zda Řekové a Římané znali či neznali vachtu, jsou vedeny spory. Průkazné doklady zatím nebyly nalezeny.
     Teprve v záznamech abatyše Hildegardy (1098-1179) je uvedena bylina pod označením Biverwurtz, což ve středoněmeckém nářečí značí „kořen proti horečce“.
     Vachtu nacházíme téměř ve všech dobových herbářích. Popisuje ji například význačný švýcarský vzdělanec Conrad Gessner (1516-1565). Valerius Cordus (1515-1554) vachtu zobrazil ve svém slavném bylináři a dal rostlině jméno Biberklee. Známý učenec Jacobus Theodorus Tabernaemontanus (1525-1590) nazval bylinu Triforium fibri. Druhové označení má nápadnou podobnost s německým substantivem Fieber = Bieber  (= horečka). Z toho názorně vyplývá k jakým účelům se rostlina používala. Některé starší herbáře a bylináře uváděly vachtu jako jetel bahenní (Triforium palustre).
         Jan Svatopluk Presl (1791-1849), autor českého botanického názvosloví, ve svém Rostlináři o ní tvrdil, že má „moc uzdravovat slabosti strojů zažívacích v zacpání jater a celého ústroje jaterního.“ Doporučoval ji též proti hypochondrii, dně, pakostnici a „zlým vředům“ vnitřním i zevním.
     Farář Kneipp (1821-1897) považoval vachtu trojlistou za velice užitečnou léčivou rostlinu. Dokládají to následující řádky: „… hojí nemoci mnohé a nepomůže-li, alespoň nikdy neuškodí… Listy dávají dobrý odvar pro žaludek, v kořalce pak máčené hořký líh také žaludku sloužící. Kdo po nějaký čas denně užíval každou hodinu až dvě lžíce vachtového odvaru, nemusí prosit, aby mu lidé dobré chuti přáli. Kapky v kořalce pak dobré jsou na cesty…“
     Na jiném místě pak stojí psáno: „… vachta je dobrá proti neduhům jater, jen nebrat velkých dávek, je to zbytečné… Odvar z vachty se zesiluje listem jahodovým nebo zeměžlučovým a také šalvěj je na přimíchání dobrá…“
     Od nepaměti využívá lidové léčitelství tuto bylinu při horečce, zimnici a migréně.
     Chemická analýza potvrdila, že listy obsahují glykosidicky vázané hořčiny (hlavně loganin, metiafolin a swerosid), které podporují trávení, zvyšují vylučování žaludečních šťáv, pravděpodobně upravují činnost jater a žlučníku. Z dalších látek byly identifikovány alkaloidy, třísloviny, fytoncidy, flavonoidy, saponiny, estery organických kyselin aj.
     Vnitřně se používá list ve formě nálevu (2 lžičky sušených řezaných listů na pohár vody, pít ob den několik doušků), při žaludeční slabosti, nechutenství, kolikách, zácpě, vyčerpání, chudokrevnosti.
     Užívání přípravků s obsahem vachty se nedoporučuje těhotným ženám. Též vyšší dávky než uvedené mohou způsobit nevolnost.
     Listy s krátkými stopkami (Folium trifolii fibrini) se sbírají v době plného rozkvětu, rychle se suší v tenké vrstvě na vzdušném místě nebo raději umělým teplem do 50 o Celsia.