Afrodisiaka I
Jako afrodisiaka jsou označovány veškeré prostředky, jež zvyšují a povzbuzují pohlavní pud. Jejich název má původ ve jménu řecké bohyně krásy a lásky Afrodity, nejkrásnější ze všech bohyň. Naproti tomu u starých Římanů představovala ideál ženské krásy spanilá Venuše. Mužskou část v mytologii zastupovali Eros a Priapos. Posledně jmenovaný býval často na různých plastikách, skulpturách a reliéfech znázorňován s nápadně ztopořeným údem, který byl považován za symbol plodivé síly.
Přípravky na povzbuzení sexuální touhy a vášně plnily dvě základní funkce – měly udržet lidský rod a prodloužit svěžest života. Velký důraz se přitom kladl na pevné zdraví každého jedince, neboť jenom tak mohla být u něho zajištěna správná pohlavní aktivita. Z toho je patrné, jak s touhou po životě úzce souvisela i sexuální oblast.
Dávní Egypťané věřili, že ztracenou mužskou sílu jim navrátí požité maso z ocasu a výkalů mladých krokodýlů, dále muší křídla, sušená těla vážek, vrabčí vejce, kozlí varlata.
Půvabné Egypťanky si zase natíraly svá těla rozmanitými vonnými oleji a balzámy. Vůně těchto krášlících prostředků měla působit na erotické a sexuální dráždění mužů. Kromě toho si egyptské ženy nechávaly odstraňovat chlopky na ohanbí, což usnadňovalo, aby mužský úd lépe a rychleji pronikl do jejich pochvy. Zvýšenou žádostivost po tělesném styku u nich vzbuzovaly silně parfémované lázně.
Známý lékař Aelius, působící v Alexandrii přibližně kolem roku 200 n.l., doporučoval „pro zvýšení milostných rozkoší požívání ještěrčího masa“. Četné egyptské receptury mimo jiné obsahovaly směsi připravené z kubeb (plodů pepřovníku kubébového), hřebíčku, mleté skořice, konopí, zázvoru, kardamonu, bílého pepře, kadidla a koriandru, to vše smíchané stejným dílem a pak zahuštěné trojnásobným množstvím ještěrčího masa a medu.
Jiný návod naopak tvrdil, že se má do kaše místo čerstvého ještěrčího masa přimíchat prášek z rozemleté usušené ještěrky. Aby byl účinek ještě zřetelnější a silnější, doporučovalo se „tříti ochablý úd čerstvě zabitou ještěrkou“.
K vyhlášeným prostředkům k opětovnému získání potence náležela ambra. Tento patologický výměšek vzniká hlavně ve střevech vorvaně tuponosého (Physeter macrocephalus) z čeledi vorvaňovitých (Physeteridae). Zmíněný produkt mívá bílou, šedou, tmavošedou až černou barvu. Za nejkvalitnější patřily první dva uvedené druhy, neboť nezapáchají po výkalech.
O původu ambry kolovaly v minulosti značně zkreslené představy, které přetrvávaly až do poměrně nedávné doby. Ještě v 16. století Daniel Adam z Veleslavína o ní píše toto: „Je to houba na dně mořském; jedna ryba, Velus zvaná, ji dychtivě požírá a hned zajde. Rybáři ji najdou, rozpářou a ambru vyjímají. Podle jiných zpráv plove prý v potocích dalekých krajů, jako zem židovská, bitumen zvaná“.
Účinky ambry byly kdysi velmi ceněny, což dokládá následující dobový text: „Ambra jest dobrá proti mdlobám; pije se k tomu účelu s dřevem aloovým a s kůstkou, která se nachází v srdci starého jelena, nebo se používají pilulky udělané z této směsi. Velice dobře prospívá lidem sešlým věkem a studeným. Vložená do vína rychle opojuje“.
Ambru předepisovali dřívější lékaři především ve formě aromatické masti, jež působila místně. Podle osvědčených rad se mast vtírala do ztopořeného údu, aby podpořila a prodloužila erekci.
V klasické řecké medicíně sloužila jako spolehlivá afrodisiaka kardamom, zázvor, skořice, cibule, smíchané s ostatními rostlinnými látkami. Velkou oblibu si též získaly různé vybrané rybí orgány, zejména játra a jikry.
Řecký spisovatel Athénaios (2. stol. n.l.) uvádí ve svém díle „Deipnosofistai“ (Hodující mudrci) různé druhy speciálně připravených pokrmů, které vzbuzovaly silný pohlavní pud. Z početné řady jídel uvádí tresku obecnou, tresku skvrnitou, sépii, ústřice a mušle.
Na hojné požívání afrodisiak se odvolávají ve svých dílech mnohé význačné osobnosti jako například řecký historik Diodóros Sicilský, básník Nonnos, filozof Platón, učený Prokopls. Plinius ve svém spise „Naturalis historia“ dokonce varuje před užíváním tzv. filtra (řec. nápoje lásky): „Vzpomínám si, že velmi slavný konzul Lucullus zemřel po požití nápoje lásky“.
Z literárních prací těchto autorů vyplývá, že afrodisiaka sloužila výhradně mužům. Pro ženy prakticky nebyly určeny žádné zvláštní léky a způsoby léčení k zachování svěžesti pohlavního pudu. Erotické prostředky u nich nahrazovala obzvláště kosmetika. Oblíbené byly rozličné voňavé esence, oleje, masti a přísady do koupelí, jež činily jejich pleť pružnou a hebkou. V helénistickém období se neužívaly ani žádné dráždivé prostředky pro prodloužení rozkoše, nebo snad neměly jméno, a proto jejich původ zůstal neznámý.
Za dob starého Říma provozovali v městské čtvrti Suburana, ležící v údolí mezi dvěma kopci Esquilinem a Viminalem, potulní obchodníci čilý trh s rozličnými amulety, elixíry, tinkturami, mazáními a jinými přípravky, které přechodně zvyšovaly potenci při souloži.
Podle římského básníka Iuvenalia existovaly pro ženy zvláštní léky a zázračné nápoje ke zvýšení smyslnosti. Mnohem častěji však umožňovaly manželkám, aby se rychle a snadno zbavily svých nepohodlných životních druhů. Z bohaté palety těchto „léků“ měl značný úspěch tzv. „thesalský nápoj lásky“, o němž píše Iuvenalius ve svých „Satirách“: „Magická slova lze dodat a thesalské nápoje koupit, sílu, jež propůjčí ženě, by manželu pomátla mysl…“
Římský císař Flavius Iulianus (vládl v letech 361-363), nazývaný „Apostata“ (Odpadlík), se rozepisuje v jednom z dopisů o nápoji lásky a zmiňuje se také o kořenu mandragory jako o „vhodném prostředku ke zvýšení potence“.
Velmi rozšířené byly též elixíry z oslího mléka, netopýří krve, těl nejrozmanitějšího hmyzu, pohlavních orgánů zvířat. Tvůrce komedií Titus Maccius Plautus z Umbrie (251-184 př.n.l.) pokládal čerstvě ulovené mořské polypy za silně povzbuzující lék, zajišťující dobrý výkon při souloži.
O nápojích lásky podává podrobnou zprávu i slovutný filozof Seneca v dramatu „Medea“. Autor barvitě líčí, jak Medea seká kouzelným srpem za svitu měsíce účinné byliny, zavlažuje je hadím jedem a přidává vnitřnosti „nečistých ptáků“, například srdce houkající sovy a vampýra vysávajícího krev, vyříznuté ze živých zvířat. Pak nad lektvarem pronáší zaklínající slova, až se z něho stane náležitý nápoj lásky.
Naproti tomu ve svém díle „Listy Luciliovi“ Seneca moudře radí“ „Chci ti jmenovat prostředek lásky bez léku, bez jedovaté byliny, bez zaříkadla míchačky jedů: chceš-li být milován, miluj!“
Vyhlášený římský požitkář a zhýralec Marcus Gavius Apicius, současník císaře Augusta a Tiberia, sepsal kuchařskou knihu pod názvem „De re coquinaria“ (O umění kuchařském). V ní se dočteme nejen o přípravě různých rafinovaných pochoutek, ale též o zaručených afrodisiakách.
Podle něho pomáhá zlepšit funkci pohlavních orgánů kmín římský, bobkový list, anýz, šťáva z celeru, kapary, klasy nardu, kmín kořenný, pelyněk pravý, hořčice, pór, bazalka, petržel, máta, dobromysl, hořčičné semínko, šafrán, libeček, vejce humrů, sléz, yzop, česnek, artyčoky, lanýže, cikorie, pískavice řecké seno, ředkvičky, rybí vnitřnosti, žito, mořští lipani a parmy, tuňák, mořské pražmy, makrely, ústřice, sépie a „plody moře“.
Claudius Galenus, který působil jako osobní lékař císaře Marca Aurelia, připravil lék tajného složení pod názvem „theriak“. Ten se podával proti rozmanitým chorobám, hadímu uštknutí a také jako afrodisiakum.
O tomto přípravku sepsal Galenus rozsáhlé traktáty a podrobně zaznamenal jeho složení. Jako účinné součásti uvádí: amonnou sůl, roztlučený kořen hořce z ostrova Kréty, kentaurovy vlasy, arménský kardamom, jablečník, ožanku česnekovou, miřík vonný, ožanku kalamandru z Kréty, semena z ušlechtilé routy, atický med, určitým způsobem připravené maso živých zmijí, pět na plátky rozřezaných mořských cibulí, litr „aristocholské“ tekutiny.
Z těchto látek vznikla kaše, která se musela vařit v hrnci pod děrovanou poklicí tak dlouho, dokud bylo vidět v dírkách poklice plaménky. Přípravek bylo nutné den a noc zahušťovat, pak roztlouci v hmoždíři, prosát, obohatit divokou routou, krétským yzopem, tužebníkem nebo smedníkem, galskou levandulí, skytským čistcem, macedonským galbánem, anonou, dobromyslí, šalvějí lepkavou, tymiánem, ušlechtilým jalovcem, semeny ušlechtilého koriandru, dvěma uncemi bílého pepře, dvěma uncemi roztlučeného zázvoru, skořicí a dalšími látkami. Na závěr se směs zfiltrovala, po usušení opět prosela a rozemlela ne velmi jemný prášek. Jak uvádí tehdejší receptury, obsahoval theriak dokonce 54 různých substancí.
Některé historické prameny tvrdí, že prý původní recept pochází od slavného řeckého lékaře Asklépiada, jenž byl povolán římským císařem Tiberiem, aby léčil římskou aristokracii. Jiní autoři pokládají za tvůrce theriak Andromacha z Kréty. Údajně získal původní složení od lékaře pontského krále Mithradata (123-63 př.n.l.). Zmíněný panovník, příjmením Eupatór, prý užíval tento lék denně, aby se uchránil před nemocemi, otravami a jinými nepříjemnými tělesnými potížemi, jakož i proti případnému uštknutí jedovatými hady.
Během vlády císaře Vespasiana se v Římě rozmohlo zneužívání afrodisiak všeho druhu natolik, že imperátor vydal zákon „Lex Cornelia“, který měl usměrňovat jejich rozšíření. Tento výnos zakazoval prodej afrodisiak zvláště v tekuté formě. Usvědčení prodavači byli často potrestáni vysokými peněžitými pokutami, případně následovalo jejich vypovězení z města. Zemřel-li někdo po požití takového nápoje, což nebylo řídkým jevem, byl pak ten, kdo lék prodal, obviněn z hrdelního činu a potrestán smrtí. Avšak ani tyto přísné postihy neodradily překupníky, aby pokračovali v šíření tohoto výnosného „zboží“.
Prostředky sloužící k podnícení lásky často obsahovaly různé odporné látky jako například kočičí nebo oslí mozek, mužské sperma, menstruační krev, pot pohlavně vzrušených osob, na prášek rozmělněné chlupy ohanbí apod. Bohatí římští patriciové používali ke zvýšení potence dokonce různě upravená varlata kastrovaných otroků. Nezřídka byly v takových přípravcích obsaženy i prudce účinné jedy nebo výtažky z jedovatých rostlin.
Proti těmto „zázračným“ prostředkům brojil Publius Ovidius ve svém díle „Ars amatoria“ (Umění milovati) jak to dokazují jeho verše: „Zklame se, jestliže někdo se utíká k čárům a kouzlům, bere-li pro nápoj lásky výrůstek z hříběcích čel. Nemůže kouzelné býlí též trvale udržet lásku, také ne kouzelná píseň, jakkoli čarovně zní: Iásón Médein byl by a Kirce by Odysseus patřil, kdyby moh´ trvání lásky ovlivnit kouzelný zpěv.“
Na jiném místě básník nabádá: Nápoje, po nichž se bledne, nic nezmohou podané ženám; škodí ty nápoje duchu, neboť to k běsnění štvou“.
Petronius, nazývaný „arbiter elegantiarum“ (soudce dobrého vkusu), ve svém díle „Satyricon“ podává zmínku o příznivém působení masťových a rostlinných afrodisiak a o zvláštních „sexuálních masážích“. Případným zájemcům dává následující rady: „Šťávu z řeřichy smíchej s brotanem a vykoupej v tom spodní části svého těla, pak uchop svazek zelených kopřiv a vše, co je pod pupkem, začni pomalu rukou šlehat“.
U asijských národů sehrály důležitou úlohu v sexualitě různé úkony jako půsty, potní kůry, projímadla, které dávaly základ rafinované nauce o milování. Takové postupy zaručovaly zachování sexuálního pudu až do pokročilého stáří. Smyslem jejich života bylo umění žít i umění milovat.
K nejstarším památkám indické literatury, zabývající se naukou o milování, je dílo mnicha Vátsjájana Kámasútra z 5. století našeho letopočtu.
Na stránkách této knihy jsou popsány prostředky k požitku smyslné rozkoše. tzv. kama.
Je zajímavé, že na rozdíl od jiných národů, zejména evropských, afrodisiaka zde sloužila k posílení sexuální schopnosti a k překonání přechodné pohlavní slabosti, nikoliv však k opětovnému získání sexuální síly, vyčerpané v procesu stárnutí.
Jako léčivé očistné prostředky byly využívány především přípravky ze svlačce (Convolvulus), Turpethum, Symplocos racemosa, lufy neboli tivuku ježatého (Luffa echinata) a pepřovníku černého (Piper nigrum). Pročištění těla mělo jak u mužů, tak i u žen zvýšit jejich sexuální připravenost.
Mezi hojně předepisovaná rostlinná afrodisiaka náležely léky z pepřovníku dlouhého (Piper longum), aloe prorostlé (Aloë perfoliata), bedrníku anýzu (Pimpinella anisum), pryžce pětihranného (Euphorbia pentagonia), Aeschynomene grandiflora, světlice barvířské (Carthamus tinctorius) a celé dlouhé řady méně známých rostlin.
K probuzení nebo zvýšení erotických počitků a prožitků, případně k oživení sexuálních schopností, sloužily následující prostředky: mléko, smetana, některé druhy ovoce, med, pepř, výtažky z květů, rozmělněné kosti z páva, vývar z kořenů kotvice dvojtrnné (Trapa bispinosa), cibule kširakopoli, špaččí vejce, fenyklový sirup.
Erekci ochablého mužského pyje měly zajistit následující dva recepty. První návod zněl: kopyšník (Hedysarum lagopodioides), ibišek, Costus speciosus nebo arabicus, kořen kosatce, Pothos officinalis, mochyně křivolaká (Physalis flexuosa), oleandr vonný (Nerium odorum), vše stejné množství utřené s máslem.
Druhý předpis se skládal z těchto ingrediencí: mletá myrha, manahšila (realgar, červený sirník arzénu), Costus arabicus, dýně ostrohranná nebo rýhovaná (Cucumis acutangulus nebo sulcatus), borax, všeho stejný díl, třené s olejem.
Tyto přípravky údajně ochablý úd „učinily silným a velkým jako úd hřebce“.
Též se věřilo, že čerstvě vymačkaná šťáva z mangových plodů, vtíraná do ztopořeného penisu, jej omlazuje.
Na území staré Číny bylo umění milovat na stejně vysokém stupni jako na indickém kontinentě. Dokládají to zejména literární údaje o „lepším provádění lásky“ a „úplné rozkoši“.
Značnou oblibu jako afrodisiaka si získaly rozličné polévky z ptačích hnízd, obzvláště z hnízd mořských ptáků, připravované různými způsoby (vařené, pečené, dušené, smažené). Tyto pověstné „pochoutky“ se zhotovovaly společně s bylinami, kořenily se zázvorem a kubebami (usušenými plody pepřovníku kubébového) a jinými ostrými přísadami, které měly vystupňovat požitek při souloži.
Proti přechodné slabosti jakéhokoliv druhu posloužil kořen všehoje ženšenového (ženšen). Tento kořen se buď žvýkal, anebo se po usušení a smíchání s aromatickými tinkturami užíval v podobě prášku. Jeho zázračná síla byla dávána do souvislosti s mužským údem, protože tvar kořene jej značně připomínal. Od nepaměti náležel ženšen mezi léčiva bohatých vrstev, a tak není divu, že se vyvažoval zlatem.
O původu tohoto zázračného kořene vzniklo mnoho zajímavých legend. Jedna z nich praví, že v Číně žil kdysi statný Žen-šen. Zpočátku o jeho existenci nikdo nevěděl, jen moudrý prorok Lia-dzi, který poprvé vyprávěl lidem o jeho síle. Tři bratři Wan-Gango, Kasavoni a Lur-U se proto rozhodli, že se za ním vydají. Cestou však zabloudili a zahynuli. Dodnes jejich duše bloudí po lesích a vzájemně se přivolávají. Od těch časů prý každý odvážný hledač kořenů slyší tajemné výkřiky a nářky. Musí okamžitě utéct, jinak ho stihne záhuba.
Lidé v Číně i dnes věří, že ženšen může vzít na sebe podobu člověka nebo zvířete. Když sběrač zázračných kořenů uvidí ptáka, který se objeví a záhy zmizí, je přesvědčený, že to byl určitě ženšen. Je třeba si toto místo zapamatovat, neboť za rok tam vyroste nová zázračná rostlina.
Jiná orientální zkazka říká, že do průzračného proudu horského potůčku udeří blesk, pramen vody zmizí a na jeho místě vyroste později ženšen. Ten v sobě ukrývá dravost horského pramene i sílu ohně z nebes. Stačí tedy kořen jen rozžvýkat a divotvorná síla v něm utajená se přenese na člověka. Traduje se, že vlastníka zbavuje strachu, udržuje dlouho při životě, chrání proti nejtěžším nemocem.
Domorodí obyvatelé dali ženšenu rozmanité lidové názvy jako kořen života, dar bohů, zázrak přírody, sůl země, duch země, božská tráva, stosil aj.
Staré čínské lékařské knihy dávají kořen všehoje do souvislosti s magickým myšlením, neboť jej spojují se symbolem „ducha hor“, číslem 3 a souhvězdím Orion.
Ženšen je velice ceněn ve východní medicíně jako univerzální lék proti nejrozmanitějším chorobám a jako povzbuzující prostředek a sexuální tonikum – afrodisiakum.
Kořen ženšenu přivezli do Evropy jako první holandští kupci a první údaje o zázračném čínském léku zapsal francouzský misionář jezuita Jourtoux v roce 1711. Lihový výluh z kořenů – pentao – byl na dvoře Ludvíka XIV. Považován za nesmírnou vzácnost. Roku 1725 dostal papež Benedikt XII. od čínského císaře Jun China vzácný dar – najednou několik kořenů této cenné byliny.
Odborný latinský název této vytrvalé rostliny zní Panax ginseng neboli Panax schinseng. Zařazena je do čeledi aralkovitých (Araliaceae). Rodové botanické pojmenování odvodil v roce 1753 švédský učenec Carl Linné z řeckého výrazu Panacea = všelék. Tím vyjádřil představu východních národů o neléčivých vlastnostech kořenů.
V původní vlasti dosahuje bylina výše přibližně 30 až 70 cm. Ze žlutošedého kořene, který bývá až 25 cm dlouhý a v průměru měří 2 až 2,5 cm, vyrůstá jednoduchá lodyha se zvýšenou růžicí dlanitě dělených listů. Průměrná hmotnost kořenů činí 10 až 15 gramů, starší exempláře dosahují ojediněle 100 až 200 gramů. Zcela výjimečně byly nalezeny kořeny, jež vážily 600 gramů. Jejich stáří se odhaduje nejméně na 350 let.
K hlavním obsahovým látkám kořenů patří zejména triterpenické saponiny, označované jako ginsenosidy (panaxosidy). Jako průvodní sloučeniny byly zjištěny polysacharidy různého složení, dále organické kyseliny, éterické oleje, barviva, vitaminy, enzymy, pryskyřice, tuky aj.
Vědecké výzkumy potvrdily, že výše popsané látky mají příznivý vliv na činnost žláz s vnitřní sekrecí, působí povzbudivě na srdce, zlepšují průtok krve cévním řečištěm, snižují u diabetiků hladinu krevního cukru, zvyšují reaktivitu mozkových a svalových buněk, odolnost vůči infekcím. Ovlivňují dokonce sexuální cyklus mužů i žen.
Do skupiny rostlin z oblasti Dálného východu patří celá řada velmi zajímavých zástupců. Ukázalo se, že mají podobné účinky jako výše uvedený ženšen. Podle některých autorů jejich povzbuzující efekt dokonce předčí všeobecně vychvalovaný všehoj ženšenový.
Náleží k nim i rozchodnice růžová (Rhodiola rosea) z čeledi tučnolistých (Crassulaceae).
Jedná se o vytrvalou bylinu s masitými střídavými listy, elipsovitého až kopinatého tvaru. Průměrně dorůstá výše 50 cm. Její drobné žluté květy rozkvétají od května do srpna. Předmětem sběru je masitý, řepovitý kořen (resp. kořenový systém, skládající se z několika kořenů vyrůstajících z masívnějšího oddenku) – Rizoma cum radicibus rhodiolae, který se nejčastěji vykopává ve čtvrtém roce vegetace. Na průřezu má zlatavou barvu (odtud lidový název „zlatý kořen“), při poranění vydává aróma připomínající vůni rozvitých růží (odtud lidové pojmenování „růžový kořen“).
V lidovém léčitelství je odpradávna užíván jako zázračný lék, odstraňující nejen impotenci, ale i žloutenku, anémii, žaludeční a nervové choroby. Zároveň odstraňuje únavu, zlepšuje celkový zdravotní stav.
Chemický rozbor prokázal, že kořeny obsahují zejména fenolické sloučeniny, z nichž k nejdůležitějším patří p-tyrosol a glykosid rhodiolosid. Zastoupeny jsou dále silice, organické kyseliny, mikroelementy.
Lidová medicína využívá kořeny k přípravě tekutého extraktu. Drobně nakrájené kořeny se naloží do 40% lihu (poměr kořenů ku vyluhovadlu 1:1) a nechají se 14 dní vyluhovat. Po scezení vznikne temně tmavá tekutina charakteristické aromatické vůně. Ta se vnitřně užívá po 5 až 10 kapkách 2 až 3 x denně 15 až 20 minut před jídlem v průběhu 15 až 30 dní.
Z daleké Asie pochází eleuterokok ostnitý (Eleutherococcus senticosus), zařazený botanicky do čeledi aralkovitých (Araliaceae). Roste především v Přímořském a Chabarovském kraji, Amurské oblasti a jižním Sachalinu, Japonsku, Jižní Koreji, čínských provinciích Shansi a Hopei. Místní obyvatelé mu dali název „čertův keř“, to proto, že celá nadzemní část je pokryta pichlavými ostny.
Podobně jako předchozí rostlina působí kořeny silně stimulačně. Dále zvyšují citlivost smyslových orgánů, umožňují lepší zrakovou orientaci ve tmě, po delším užívání zlepšují ostrost sluchu. Mimo jiné zpřesňují koordinaci pohybů, podporují chuť k jídlu, zvyšují soustředěnost. Uplatňují se též při neurózách, neurasteniích, klimakterických poruchách psychiky, stařecké a arteriosklerotické formě psychózy, onemocnění kardiovaskulárního systému, diabetu, přepracovanosti, vyčerpání, rekonvalescenci. Významné místo má eleuterokok i v onkologii, neboť slouží jako podpůrný prostředek při léčbě některými protirakovinnými léky.
Z kořenů se připravuje lihový výluh – Extractum Eleutherococci fluidum, který se užívá při vzpomínaných obtížích v dávce 20 až 30 kapek 2 až 3 x denně.
Účinnými principy kořenů jsou převážně eleutherosidy a polysacharidy.
Do čeledi aralkovitých (Araliaceae) náleží i aralka mandžuská (Aralia mandshurica). Jedná se o rychle rostoucí keř výšky až 5 metrů. Vyznačuje se eliptickými listy, bělavými květy, silnými kořeny.
V nadzemních částech, ale především v kořenech jsou obsaženy triterpenické glykosidy, tzv. aralosidy. Kořeny –Radix araliae mandshuricae – se staly výchozí surovinou pro přípravu lihového výluhu.
Ten je hlavně využíván při tělesné a duševní vyčerpanosti, neurastenii, nízkém tlaku. Dále byl u něho zjištěn určitý účinek afrodisiakální.
Tinktura se používá v dávkách 30 až 40 kapek 2 až 3 x denně po dobu 1 až 2 měsíců.
Je třeba zdůraznit, že přípravek nesmí být užíván u pacientů, kteří trpí epilepsií, vysokým krevním tlakem, předrážděností.
Čtvrtou jmenovanou rostlinu zastupuje klanopraška čínská (Schizandra chinensis) z čeledi Schizandraceae. Tuto pnoucí opadavou liánu, jež dorůstá výšky až 12 m, znají velmi dobře lovci v oblasti Dálného východu. Hrst sušených plodů jim umožňuje podniknout celodenní lov, aniž by se cítili unaveni.
Samotné plody – Fructus schizandrae chinensis – nesou v Japonsku označení Gomishi, v Číně pak Wu-Wei-Zi. Vlastní semena mají nápadně žlutou až oranžovou barvu. Dužina plodů chutná velmi kysele, slupka sladce, semena nepříjemně až pálivě, a celá bobule poněkud slaně. Čínská lidová medicína označuje klanopraška jako bobuli pěti chutí.
Ve všech částech rostliny jsou přítomny látky typu ligninů, tzv. gomisiny.
Doprovodné sloučeniny zastupují především rozličné flavonoidy, katechiny, lipidy, organické kyseliny, silice.
Přípravky z klanopraška, obzvláště lihový výluh – Tinctura schizandrae, vykazují silně stimulační a tonizující účinek při stavech vyčerpanosti, při tělesné a psychické námaze. Prokazatelně bylo ověřeno, že zvyšují citlivost vidění v noci.
Z oblasti Altaje, západní a východní části Sajanského pohoří, Chamar-Dabanu, Tarbagataji, Džungarského Ala-Tau pochází parcha saflorová (Rhaponticum carthamoides), příslušející do čeledi hvězdicovitých (Asteraceae). Zdejší obyvatelé ji znají pod označením maralový kořen.
Je to vytrvalá bylina 0,5 až 1,8 m vysoká. Vyznačuje se charakteristickými střídavými, eliptickými, nerovnoměrně pavučinatými listy, mělce rýhovanou lodyhou, ztluštělým větvícím se oddenkem. Růžovofialové květy rozkvétají přibližně v období od července do srpna.
Oddenky a kořeny – Rhizoma cum radicibus leuzeae – jsou uvedeny jako oficinální v posledních dvou vydáních sovětského lékopisu. Sbírají se na podzim v období dozrávání plodů.
Ke hlavní skupině obsahových látek náleží zejména tzv. ekdysteroidy, především ekdysteron a inokosteron. Identifikovány byly též různé flavonoidy, lipidy a volné mastné kyseliny, triterpenoidní glykosidy aj.
Podzemní části rostliny jsou výchozím zdrojem pro zhotovení tekutého extraktu – Extractum leuzeae fluidum. Očištěné a oprané kořeny se vyluhují 70% etanolem (poměr kořenů a vyluhovala 1:1). Tekutý extrakt je dávkován 3 x denně po 20 až 40 kapkách půl hodiny před jídlem po dobu 4 až 6 týdnů.
Tento přípravek má stimulační, tonický a adaptogenní (zvyšuje přizpůsobivost organismu) účinek. Podává se při stavech vyčerpanosti, únavě, podrážděnosti, nesoustředěnosti. Slouží jako pomocný lék při léčbě cukrovky (diabetes mellitus), především u její lehčí formy. Dobré výsledky byly zjištěny při léčení pohlavní impotence neorganického původu.
Výše citová rostliny, tj. rozchodnice růžová, eleuterokok ostnitý, aralka mandžuská, klanopraška čínská, parcha saflorová, se dají s úspěchem pěstovat v našich klimatických podmínkách, aniž by vyžadovaly zvláštní speciální nároky. Je zajímavé, že jak u nás tak i v původní vlasti vykazují tyto byliny přibližně stejné zastoupení obsahových látek.