Afrodisiaka II

Pro období středověku je charakteristické, že hojně využívá celou řadu pozoruhodných rostlin jako osvědčených afrodisiak. Největší slávu z nich dosáhla mandragora lékařská, jejíž odborný název zní pokřín lékařský (Mandragora officinarum), pocházející z čeledi lilkovitých (Solanaceae).
     Tato bylina vytváří tlustý řepovitý kořen, jenž je většinou rozdělený na dvě ramena. Z přízemní růžice velkých listů vyrůstají stopkaté květy s bílofialovými zvonkovitými korunami. Ty časem dozrávají ve žluté šťavnaté bobule velikosti malého jablíčka.
     Mandragoru znali již léčitelé ve starém Egyptě. Antický lékař Hippokrates ji využíval hlavně při nemocech žlučníku. Řecký učenec a filozof Pythagoras ze Samu (6. stol.př.n.l.) znal její kořen pod označením antropomorphon, což v překladu znamená člověku podobný. Římský vojenský lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby rozlišoval dokonce dva druhy kořenů, a to s podobou mužského a ženského těla. Nejslavnější římský autor zemědělských knih Junius Moderatus Columella nazval rostlinu „planta semihomina“, tj rostlina napůl lidská“.
     Zmínění učenci tvrdili, že její kořen zvyšuje sexuální touhu žen, působí proti sterilitě a podporuje početí. Právem ji proto pojmenovali jako „rostlinu lásky“.
     Na její jedovatost a nebezpečné vlastnosti upozorňuje ve svém díle již Plinius: „Šťáva z ní ve velkém množství přináší smrt. Kdo jí užije v poměru ke svým silám, pocítí její uspávající účinek. Pije se jako lék proti uštknutí hadem“.
     Anglonormanský duchovní Phil. De Thaon napsal roku 1130 rukopis „Bestiarium“ (Zvěřinec), kde dokládá tvrzení „o zázračném působení mandragory, jejíž kořen má tak mocný účinek, že dohání k milostnému běsnění i slony“.
     Rostlinu neopomněla uvést ve svém díle vyhlášená léčitelka abatyše Hildegarda z Bingenu.
     Podle tehdejších pověr kořen mandragory (Radix mandragorae) ochraňoval svého majitele před nemocemi a zlými duchy. Mělo se za to, že za určitých okolností činí člověka neviditelným a nesmrtelným, přináší mu sílu, ukazuje skryté poklady, umožňuje věštit budoucnost. Lidé tenkrát věřili v jeho moc při nabytí bohatství. Položil-li se přes noc vedle kořene kousek zlata, do jitra se množství ve své váze zdvojnásobilo.
     Mandragorový kořen, označovaný hanlivým přívlastkem „ďáblův“, byl pokládán za prokletý. Jistou dobu sice přinášel svému držiteli štěstí, avšak nakonec mu stejně způsobí záhubu. Věřilo se, že zahyne strašnou smrtí a jeho duše propadne peklu. Avšak ani tento odstrašující konec nemohl zastrašit a odradit četné zájemce, kteří za každou cenu chtěli vlastnit drahocennou surovinu.
     Získat tento kořen nebylo vůbec snadnou záležitostí, jak je patrné z textu jedné dobové lékařské knihy, kde se praví: „Pod šibenicí, na které byl oběšen zločinec, ráda vyroste brzy i mandragora. V pátek, před slunce východem, vydá se tento odvážlivec, který chce získat dobrý kouzelný kořen, za svým cílem. Uši si však musí předtím zalepit voskem nebo ucpat bavlnou, aby neslyšel křik a nářek vydávaný mandragorou. Poté, co rostlinu na šibeničním vrchu objeví, vykope příkop kolem kořene mandragory, ale tak, aby se jej nedotkl a kořen ten zůstal stále ještě napůl v zemi. Kdyby se kořene dotkl, znamenalo by to jeho smrt. Sběrač bere proto sebou černého, hladového psa, kterému uváže na ocas nebo kolem krku provaz, a jeho konec opatrně připevní na kořen mandragory. Lákáno kouskem masa zvíře svou silou vytrhne ze země rostlinu za hrozného nářku a kvílení mandragory a samo zahyne. To je náhrada za lidskou oběť, kterou kořen-mužík žádá. Pak se opatrně mandragora zabalí do čistého plátna a po návratu domů se koupe v červeném víně a obléká do červenobílého obleku. O kořen se musí neustále pečovat. Každý pátek se koupe a za novoluní se kořenu obléká nová košilka. Kdyby se o kořen přestalo pečovat, zase začne naříkat. Víno používané ke koupání nesmí být falšované…“
     Nelze se proto divit, že poptávka značně převyšovala nabídku, a tak překupníci velmi často „zemské mužíky“, „alrauny“ nahrazovali jinými kořeny, například kořeny celeru, petržele, oddenky kosatce apod.
     Proti padělatelům brojili mnozí učení lékaři, jak je to patrné ze zápisu jedné odborné knihy: „Dryáčníci a šejdíři, kteří jezdí po světě s hrubými krámy, prodávají jeden kořen zformovaný na podobu muže nebo ženy a namlouvají lidem, kterak ho těžce dostávají. Že jej musí s velkým strachem a nebezpečím života vykopávati pod šibenicí… Avšak dobrotivý čtenář má zvěděti, že takový kořen mandragory – mužíček – je pouhá báseň a kleveta nastrojená k oškubání prostých lidí o peníze, neboť i ti šejdíři sami jej tak zformují ku podobě muže nebo ženy a vykrajují jej z kořene posedu nebo kosatce, a to tehdy, dokud jsou tyto kořeny mladistvé a čerstvé“.
     Ve středověku tvořil kořen mandragory jednu z hlavních složek tzv. „nápojů lásky“ (pocula amatérka, pocula libidinis, aquae amatrices, amatoria, pocula desiderii), které měly vzbudit u opačného pohlaví sexuální žádostivost a neudržitelný chtíč. Často však takové „kouzelné prostředky“ vyvolaly prudkou otravu, nezřídka i smrt.
     Upráškovaný kořen se používal společně s bolehlavem, miříkem, locikou, hadí krví a tukem nekřtěňátek na přípravu čarodějných mastí, jejichž prostřednictvím docházelo při sabatu k obcování s ďáblem.
     Kromě toho se mandragora používala jako vyhlášená léčivá rostlina, jak to vyplývá z díla uznávaného arabského lékaře Abu Ali Alhossein Ben Abdullah Ben Sina, kterého známe spíše pod zlatinizovaným jménem Avicenna.
     Dále mandragora činila neplodné ženy plodnými, odstraňovala padoucnici a trápení, působila proti „slzavým očím a jejich bolení“, přinášela spánek, léčila spáleniny, otoky, jizvy, pohmožděniny.
     Z lékařských záznamů té doby se dozvídáme, že „přikládání kořene utlučeného v octě, anebo rozetřeného s octem, hasí pekelný oheň (pozn. patrně míněna sněť). Pomazání směsí tohoto kořene s medem a olejem slouží proti uštknutí a zranění hadímu. Přikládání kořene rozdělaného s ječnou moukou zmírňuje bolesti rukou, nohou a jiných svalů. Komu se má odříznout určitá část těla, nebude cítit bolest a bude spát, když vypije odvar z kořenů mandragory“.
     Mnohem později chemický rozbor ukázal, že kořeny obsahují tropanové alkaloidy, zejména hyoscyamin, atropin a skopolamin.
     Popsané látky působí již v nízkých koncentracích specificky na činnost některých významných orgánů. Způsobují mydriázu (rozšíření zornic), snižují střevní peristaltiku (pohyb střev), snižují vylučování slinných, potních a žaludečních šťáv. Vyvolávají chrapot a zrychlují tepovou frekvenci. Malé dávky těchto sloučenin povzbuzují centrální nervový systém, vyšší naopak vedou k omámení, halucinacím, zmatenosti. Při dalším překročení vyvolávají silnou otravu, která často končí smrtí.
     Z již jmenované čeledi lilkovitých (Solanaceae) se hojně uplatnil jako čarodějná rostlina blín černý (Hyoscyamus niger). Ponejvíce roste jako plevel na rumištích, skládkách, okrajích polí, opuštěných místech, lesních mýtinách a pasekách.
     Tato dvouletá, řidčeji jednoletá žlaznatě chlupatá bylina dosahuje výše až 80 cm. Vyznačuje se přímou lodyhou, chobotnatě vykrajovanými listy, korunou špinavě žlutých květů, jež jsou protkané fialovou žilnatinou.
     Původ rodového latinského slova pochází z řeckých slov hys = vepř a kyamos = bob. V minulosti se totiž soudilo, že blín je pro vepře značně jedovatý. Někteří autoři však s tímto názorem nesouhlasili a prohlašovali pravý opak.
     Rostlinu znali již staří Babylóňané, Indové, Peršané, Řekové a Římané. Na dávných egyptských hieroglyfických nápisech je uváděn pod termínem safti nebo spti. Vdechované páry z napařených semen zmírňovaly tenkrát bolesti vykotlaných zubů. Slavný lékař Dioscorides popisuje ve svém díle rostlinu pod názvem hyoskyamos a rozlišoval u ní čtyři různé druhy.
     Ve středověku byl blín opředen rozmanitými pověrami. Prostý lid spatřoval v podivuhodných květech podobu uhrančivých očí. Společně s listy rulíku, durmanu, bolehlavu, kořeny mandragory tvořil součást kouzelné masti, pomocí níž bylo možné proniknout na sabat – slavnost čarodějnic. Mast se obvykle natírala na rozličná místa těla, většinou v oblasti kolem genitálií. Po aplikaci upadla dotyčná osoba do hlubokého spánku, ve kterém se projevily snové vidiny a halucinace pestrého sexuálního obsahu.
     Bylina měla nezastupitelné místo při přípravě nápojů lásky, sloužících k omámení žen, které měly být svedeny a pak přinuceny k pohlavnímu aktu.
     Středověcí lékaři považovali blín za osvědčený uspávací prostředek před chirurgickými operacemi. Byl též předepisován proti revmatismu, krvotoku, nechutenství, kašli, zápalu plic, hadímu uštknutí.
     Magické účinky blínu se též odrazily v tehdy používaném botanickém názvosloví. Různé herbáře pro něj uvádí všelijaká synonyma jako:  Herba Apollonis (rostlina boha Apollona), Dnes caballinus (koňský zub), Faba suila (prasečí boby), Coculi Elephantis (kuličky slona), Tollkraut (bylina šílenství), Zigeunerkraut (cikánská bylina).
     Ani česká lidová slovesnost nešetřila slovní obrazotvorností. Setkáváme se u ní s názvy jako bylina Jasoňova, blém, betena, černý mák, čertova bylina, kapří huba, mateřské koření aj.
     Jeden z novověkých bylinářů popisuje účinky blínu takto: „Bylina, květ i semeno blínu nemají se užívati vnitřně, neboť jsou škodlivé a smrtelné nejenom lidem, nýbrž i zvířatům. Květ i semeno blínu slouží pro uspání a ukrocení bolesti, musí se však ho užívati se zdravým rozumem a na dobrou radu. Přikládání samotného zeleného listí splaskuje, stlačuje a zpátky zahání všeliké otoky. Přikládání blínového listí utlučeného s moukou krotí a zahání bolest údů a též horkou podagru. Dělá se také ze semene olej, kteréhož v lékařství užíváme; zvláště proti dnavé nemoci horké, proti bolení hlavy od horkosti, ježto ani spát nemůže, potažíce jim čela, židoviny a pulsův. Proti slzavým očím od horkosti vezmi oleje růžového, oleje blínového, prachu bílého kadidla, aloe, směs spolu a židoviny tím obkládej…“
     Dnes víme, že pisatel těchto řádků se rostliny právem obával. Obsahuje zvlášť nebezpečné alkaloidy, hlavně hyoscyamin, které při nepatrném zacházení mohou vážně poškodit živý organismus.
   Pro potřeby současného farmaceutického průmyslu se sbírají blínové listy – Folium hyoscyami,  které se zpracovávají na blínový olej (Oleum hyoscyami). Ten působí příznivě při léčení revmatických chorob.
 
 
     Mezi další čarodějné byliny patřil sporýš lékařský (Verbena officinalis) z čeledi sporýšovitých (Verbenaceae). Je pro něj typické, že má čtyřhrannou, drsnou lodyhu vysokou až 50 cm, pilovité vstřícné listy, bledofialové drobné
květy. Objevuje se nejčastěji v okolí rumišť a suchých strání. Roste nejen v Evropě, ale i v Asii a Africe.
     Záznamy o této rostlině sahají až do dávné minulosti. Řekové nazývali sporýš Hiera botane, Římané uchem Diovým nebo slzou Héřinou, též býval označován jako Sagmina, anebo slza bohyně Iris, Demetrias či Sideritis.
     Botanické herbáře dob minulých ji uvádějí pod jmény jako Herba sacra (svatá rostlina), Verbenaca, Columbaria, verbina, verbinka, bylina svatého Jana, železník aj. Dříve se věřilo, že sporýš vložen do holubníku láká holuby, kteří jej milují, odtud také název holubí bylina – Herba columbarii.
     Kdysi sloužil sporýš Římanům jako odznak při vyjednávání s nepřítelem. Udatní římští vojáci jej zase nosili při sobě jako amulet proti jakémukoliv zranění.
     Záznamy ve středověkých herbářích poukazují na to, že bylina posiluje vliv planety Venuše při získávání přízně žen. Z toho důvodu nesměla chybět v žádném nápoji lásky. Slavná balada o Tristanovi a Isidě vypravuje, že tito milenci vzpláli k sobě vášnivou láskou, když pozřeli odvar z verbeny.
     Uznávaný lékař Fridericus Hoffman, autor proslulých kapek téhož jména, uvádí ve svém díle z roku 1665 Thesaurus pharmaceuticus tři nápoje ze sporýše jako velmi účinné afrodisiakum.
     Sporýš nebyl jen pouhým prostředkem k navázání milostných vztahů, ale řadil se též mezi vyhledávané a prospěšné léky. Názorným důkazem jsou následující řádky, citované z jednoho moudrého lékařského spisu: „… v moru každý den vezmi v ústa ratolístku a žvýkáním požieraj  – od nakažení zachová, také jed rozhání všeliký pitá…“
     Obdobně vychvaluje rostlinu i jiná učená kniha: „…Verbena přináší magickou sílu, bohatství a štěstí. Je to dobrý protijed proti hadímu uštknutí, chrání před různými obludami a nočními přízraky. Je součástí čarodějných mastí a cenných amuletů proti nemocem…“
     Na účinky sporýše se odvolává jedna téměř zapomenutá česká medicínská příručka, která radí: „… pro mrtvý dítě v životě mateřským nechej bukvice, yzop a holuby krautet (sporýš) ve vodě vařit a z toho pij. Nebo jenom krautet samotný uvař a hodně teplý pij. Pro dítě, který z života matky ven vyjít nechce, dej takový k porodu pracující ženě pár koláčků z kořínků bílého Lilium sněsti…“
     Známý léčitel farář Kneipp doporučoval odvar ze sporýše při výskytu střevních parazitů, katarech, bolestech zubů. Zevně přikládal jeho listí na různé vyrážky, vředy, lišeje.
     Chemická analýza prokázala, že bylina obsahuje hlavně glykosidy, hořčiny, třísloviny a silice.
     Přibližně od července do září se sbírá kvetoucí nať (Herba verbenae), z níž se připravuje odvar (jedna čajová lžička na sklenici vody). Takto získaný čaj podporuje a povzbuzuje látkovou výměnu v těle, působí mírně močopudně, zlepšuje tvorbu žluči, léčí záněty žlučníku a žlučových cest, upravuje zažívání, napomáhá vylučování mateřského mléka, odstraňuje nespavost a bolesti při migréně.
     Zevně se odvar uplatňuje při přípravě kloktadel, koupelí, obkladů proti některým kožním chorobám.
 
     Teplé oblasti Středozemí a Blízkého východu jsou původní domovinou saturejky zahradní (Satureja hortensis), jednoleté rostliny z čeledi hluchavkovitých (Lamiaceae).
     Vytváří statné až 30 cm vysoké keříky, z jejichž lodyh vyrůstají drobné, proti sobě stojící lístky. Drobné květy mají buď bílou, anebo bledě fialovou až růžovou korunku. Rozkvétají od července do podzimu.
     Odborné rodové pojmenování odvodil Carl Linné z řeckého výrazu satyros - satyr, patrně pro pohlavně dráždivé účinky, které se jí přisuzovaly.
     Tuto všeobecně zakořeněnou představu zastávali i vzdělaní lékaři. Jeden z mnohých na stránkách svého díla píše: „Saturej je velmi vhodná a dobrá k jídlu, obyčejní lidé koření sobě touto maso i ryby. Dává pokrmům libou a chutnou ostrost, kterouž vzbuzuje se chuť k jídlu, posiluje zažívání žaludku, odnímá nechutenství a škodlivost a ponouká bujnost těla“.
     Nakvétající saturejková nať – Herba saturejae – obsahuje především silice, triterpenické kyseliny, flavonoidní glykosidy, třísloviny. Z toho důvodu se v současnosti používá proti plynatosti, dále podporuje chuť k jídlu, usnadňuje zažívání a trávení, má protizánětlivé účinky, působí mírně močopudně.
     Pro příjemnou vůni a ostrost je vhodná jako přísada do různých jídel. Dodnes si získala oblibu v ruské, balkánské, italské, španělské, francouzské, anglické i v americké kuchyni.
     Sběr natě probíhá od července do září. Nadzemní části se suší na vzdušném místě, ve stínu a v tenkých vrstvách. Usušenou saturejku je nutné uchovávat v dobře uzavřených nádobách.
     Touhu po pohlavním styku měly též rozněcovat různě upravené hlízy některých vstavačovitých rostlin (Orchideaceae), zejména rod Orchis, například Orchis morio (vstavač kukačka), O. militaris (v. vojenský), O. masculata (v. mužský), O. pallens (v. bledý) a rod Platanthera (vemeník).
     Již tři sta let před naším letopočtem označil řecký filozof a botanik Theofrastos orchideje termínem „orchis“, což je řecké označení varlete, protože jejich podzemní hlízy se vyskytovaly v párech. Antický lékař Dioscorides později vyslovil domněnku, že tyto rostliny značně ovlivňují lidskou sexualitu. Někdy byly orchideje nazývány také výrazem „satyrie“ podle necudných lesních průvodců prostopášného boha Bakcha. Kdysi se věřilo, že rostliny, které se podobaly částem lidského těla, také ty části ovlivňují. Hlízy orchidejí byly proto hojně pojídány, aby povzbuzovaly sexuální náruživost a smyslnost.
     Usušené podzemní orgány výše zveřejněných rostlin byly uvedeny ještě ve druhém vydání našeho lékopisu pod článkem – Tuber salep. Pro velké množství obsaženého slizu se užívaly ve formě slizovitého přípravku Mucilago salep obzvláště při střevních katarech a průjmech.
 
    Kdyby chtěl někdo spočítat všechna rostlinná afrodisiaka, která se užívala ve středověku, zjistil by, že jejich počet přesahuje několik desítek druhů. Z nepřeberně bohaté palety těch nejpoužívanějších rostlin možno dále vzpomenout například česnek kuchyňský (Allium sativum), pivoňku lékařskou (Paeonia officinalis), fenykl obecný (Foeniculum vulgare), koriandr setý (Coriandrum sativum), bedrník aníz (Pimpinella anisum), pepř černý (Piper nigrum), majoránku zahradní (Majorana hortensis), petržel zahradní (Petroselinum hortensie), šafrán setý (Crocus sativum), miřík celer (Apium graveolens).
     „Žádosti tělesné“ podporoval hřebíček neboli plod hřebíčkovce kořenného (Jambosa caryophyllus), při funkční impotenci působil ploštičník evropský (Cimicifuga europaea), lásku rozněcoval artyčok kardový (Cynara scolymus).
     Z dalekých krajů Thajska, Číny, Indie a Laosu se ve středověku do Evropy dovážel galgan, což byly vlastně oddenky pozoruhodné rostliny Alpinia galanga. Exotické zboží uváděli na trh kupci pod obchodními jmény siamský zázvor, kalkán, galanga. Galgan navozoval vonný dech, dobré trávení, účinkoval proti nadýmání, ale zejména náležel mezi vzácná cizokrajná afrodisiaka.
     K velmi oblíbeným afrodiziakálním lékům patřily genitálie mladých hřebců. Působení tohoto prostředku bylo považováno za „nepřekonatelné“.
 
     Během renesance se za účelem obnovení „životní síly“ rozmohlo ve velkém užívání tzv. „španělských mušek“ neboli kantarid (Cantharides). Přípravky z nich zhotovené nesly tehdy označení jako Diavolin di Napoli, Love power, Pastilles galantes apod. 
     Výchozí surovinu poskytoval brouk puchýřník lékařský (Lytta vesicatoria) z čeledi Meloideae, žijící v teplejších krajích celé jižní a střední Evropy. Zvláště hojný je ve Španělsku, Švýcarsku, Polsku, na Sicílii. Dospělí brouci se vyskytují hlavně na rozmanitých dřevinách jako jsou jasany a šeříky.
     Kantaridy se sbírají v červnu až červenci, časně zrána, a to tak, že se setřásají z porostů do předem nachystaných plachet.
     Čerstvě nasbíraní brouci jsou v průměru 15 až 25 mm dlouzí a 4 až 8 mm širocí, kovově zlatozelení nebo namodrale zelení, lesklí. Mají obzvláště charakteristický, pronikavý, nepříjemný zápach, připomínající myší moč.
     Jejich tělo obsahuje tuk, pryskyřičnaté látky, organické kyseliny a především monocyklický monoterpenický anhydrid – kantaridin C10H12O4, a to v množství 0,6-0,9 %.
     Kdysi se tito brouci používali ve formě prášku jako diuretikum (močopudný prostředek) a v podobě lihového výluhu (Tinctura cantharidum neboli Tinctura cantharidis) při vypadávání vlasů. Hlavně však sloužili jako afrodisiakum, neboť způsobovali podráždění a překrvení genitálií.
     Kantaridové preparáty tvořily významnou složku různých lékařských předpisů, které účinkovaly většinou místně a měly za úkol prokrvit pokožku. Jako příklad lze jmenovat Emplastrum cantharidum perpetuum (pryšcová náplast), obsahující kromě kantarid kalafunu, žlutý vosk, skopový lůj, terpentýnový balzám, práškované euforbium; nebo Collodium cantharidatum (Kantaridové kolodium, složené z kantarid, kolodia a éteru).
     To, že zastoupení kantarid v minulosti bylo opravdu pestré, dokumentují následující lékové formy: Oleum cantharidum, Unguentum cantharidis, Unguentum irritans, Pomadum vesicans, Emplastrum cantharidini, Sparadrapum cantharidis sodici aj.
     Bohužel kantharidy vyvolávají při dlouhodobém používání chronické záněty ledvin, někdy mohou způsobit i smrt, a tak se postupně od jejich předepisování upustilo.
     Je zajímavé, že kantaridin není přítomný pouze v živočišné říši. Některé rostlinné druhy rodu Epicanta, hlavně E. pilmus, E. waterhousci, E. gorhami, E. ruficeps, E. adspersa, E. pestifera, E. tomentosa, totiž obsahují ve svém těle značné procento této sloučeniny.