Chaluha bublinatá

Podél pobřeží Atlantického a Tichého oceánu se vyskytuje v hojné míře chaluha bublinatá (Fucus vesiculosus), která je systematicky zařazena mezi hnědé řasy (Phaeophyta).
     Její tělo tvoří mnohobuněčné, hnědě zbarvené stélky, připomínající tvarem kořeny, stonky a listy suchozemských rostlin.
     Uvedená řasa byla známa již antickým učencům, a to pod jménem „phycos“. Tehdy představovala významnou surovinu k barvení látek. Zároveň tvořila základ při přípravě rozličných kosmetických prostředků.
     Mnohem později se používala v lidovém léčitelství při léčbě otylosti, strumy, tuberkulózním zánětu mízních uzlin, kornatění cév, revmatismu. Současně upravovala narušenou látkovou výměnu.
     V roce 1882 popisuje slavný profesor Wittstein chaluhu bublinatou ve své učebnici farmakognózie. Pokládal ji za nejvýznamnější zdroj jódových solí a doporučoval ji hlavně ve formě obkladů při rozmanitých kožních chorobách. Upozornil též na technické využití této řasy pro získávání čistého jódu.
     Poměrně v krátké době se začala předepisovat chaluha ve formě odvaru při poruchách činnosti štítné žlázy. Tento druh léčení však nevedl  k uspokojivým výsledkům. Záhy se zjistilo, že obsah jódu v sušených stélkách kolísá, a tudíž není zaručeno přesné dávkování. Byly popsány dokonce případy, kdy v důsledku předávkování došlo i těžkým toxickým poškozením.
     Teprve moderní léky s definovaným obsahem jódu zajistily bezpečnou terapii. Není proto divu, že zcela vytlačily z lékařské praxe zastaralé hnědé řasy.
     Dnes se stala chaluha bublinatá důležitým výchozím artiklem pro izolaci alginátů, což jsou soli kyseliny albínové. Ty tvoří ve farmaceutickém průmyslu základní složku při přípravě různých viskózních gelů, emulzí, suspenzí, masťových základů a tablet.