Kadidlo

Kromě zlata a myrhy přinesli tři králové právě narozenému Kristovi i vzácný dar, a to kadidlo.
     Tuto drahocennou surovinu poskytuje pryskyřice vytékající z ran kůry stromů druhu Boswelia sacra neboli kadidlovníku pravého z čeledi březulovitých (Burseraceae).
     Jedná se o stromky či vzrostlejší stromy, rozvětvující se od země. Rostou na území východní Afriky, především v Somálsku, dále na jihu Arabského poloostrova a v Indii. Za nejkvalitnější produkt bývá považováno kadidlo z oblastí Ománu, ze zelených svahů pohoří Dhofar, lemujících od jihu vnitrozemské pouště.
      Kůra stromů se záměrně poraňuje poškrábáním nebo nakrojením. V místě zářezů vznikají drobné bílé kuličky pryskyřice. Prvé kapky se odstraňují, popř. slouží jako náhrada žvýkaček. Ani druhé poranění nevykazuje náležitou kvalitu. Teprve až sběr třetích kapek poskytuje žádoucí průsvitnou, zlatavou pryskyřici.
      Odnepaměti používají lidé kadidlo při náboženských slavnostech, při vykuřování příbytků, jako základ či přísadu do mastí, parfémů a léků, ale i k překrytí zápachu při spalování zesnulých.
      První zmínku o této „vůni bohů“ nacházíme v záznamech v hrobce královny Hatšepsut, z doby 1 500 před naším letopočtem. Ze zápisů vyplývá, že vládkyně vyslala výpravu do země Punt, patrně pobřeží Somálska, aby přivezla toto vzácné zboží.
      Slavný Herodotos, pokládaný za otce dějepisu, popisuje území Arábie takto: „Celá ta šťastná země je cítit kadidlem a vydává podivně sladkou vůni.“
      Proslulý antický polyhistor Plinius se ve svém díle zmiňuje o rozkrádání kadidla, které v té době náleželo k vyhledávaným produktům: „Bohové na nebesích! Žádná ochrana není dostatečná k tomu, aby ochránila sklady... to by dělníci museli svléknout veškerý svůj oděv.“
      Starověký Řím spotřeboval značné množství kadidla. Všeobecně je známo, že císař Nero vyplýtval při pohřbu své manželky Poppaey takové kvantum vonné látky, které odpovídalo roční produkci Arábie. Tenkrát putovaly četné karavany velbloudů s nákladem kadidla podél pobřeží Rudého moře na sever do starého Egypta a po zániku faraónských říší až ke Středozemnímu moři a odtud po souši či moři do Řecka a později do Říma.
      Je pozoruhodné, že vonný dým používaly při rituálech a podobných příležitostech všechny kulturní národy. Tradice vykuřování kadidlem přešla později do křesťanských církevních obřadů a udržela se až do dnešních dnů.