Léčivé rostliny Nového světa

Na americkém kontinentu existovaly před příchodem Evropanů tři základní vyspělé civilizace, a to kultura aztécká, mayská a incká.  Aztékové obývali území dnešního Mexika, Mayové žili v oblasti současné Guatemaly a poloostrova Yucatanu, Inkové osídlili kraje soudobých peruánských And.
     Aztécké léčitelství uvádělo kolem čtyř tisíc nejrůznějších léčivých a jedovatých bylin. Mnohé z nich jsou dodnes zamlženy rouškou tajemství, některé nebyly doposud identifikovány.
     Dávní Aztékové a jejich předchůdci Toltékové a Olmékové si obzvláště cenili rostlinu s názvem „cacao quahuitl“, což byl kakaovník pravý (Theobroma cacao) z čeledi lejnicovitých (Sterculiaceae). Samotný kakaovník se pro ně stal předmětem náboženského uctívání a nepostradatelnou součástí rituálních obřadů.
     Z kakaových bobů připravovali nápoj na povzbuzení sexuální touhy, zvaný „xocoatl“, s jehož jménem je spojena bohyně lásky Xochiquetzal. Zmíněná tekutina kromě kakaa obsahovala kukuřici, orleán, pepř, vanilku a někdy i med lesních včel.
     Kakao též šlehali s různým kořením do husté pěny, tzv. „cacau-atl“. Vychladlou směs poté pojídali při různých příležitostech. Traduje se, že samovládce Montezumy snědl každodenně padesát nádobek tohoto nevšedního čokoládového krému.
 
Božský peyotl 
     V pustých oblastech povodí Rio Bravo a Rio Grande má původ božská rostlina, tj. peyotl neboli ježunka Williamsova (Lophophora williamsii, syn. Anhalonium williamsii) z čeledi kaktusovitých (Cactaceae).
     Peyotl tvořil po staletí významnou složku indiánské mytologie. Tarahumorové, žijící na severu Mexika, byli přesvědčeni o jeho nadpřirozeném původu. Pevně věřili, že jim ho zanechal sám Otec Slunce, když odcházel ze Země na oblohu. Rostlinu proto uctívali jako poloboha, rozmlouvali s ní a přinášeli jí četné oběti v podobě ovcí, koz a hovězího dobytka.      
     Usušený peyotl se žvýkal při rozličných indiánských náboženských slavnostech a obřadech.
     Po vnitřním požití dodával peyotl pocit odvahy, zaháněl hlad a žízeň. Současně navozoval pestré barevné vize a halucinace, doprovázené poruchami čichu, sluchu a orientace v prostoru.
     Velkou oblibu si mezi Aztéky získal strom „chiclzapotl“ neboli sapodila (Achras sapota) z čeledi zapotovitých (Sapotaceae). Z naříznutých kmenů sbírali mléčnou šťávu, která jim sloužila jako základ pro žvýkací hmotu.
     Poblíž mexického města Yalapa rostla jalapa počistivá (Exogonium purga, syn. Ipomea purga), jejíž oddenky poskytovaly silně projímavou pryskyřici.
     Rozsáhlou čeleď vstavačovitých (Orchideaceae) reprezentovala popínavá liána vanilka pravá (Vanilla planifolia). Staří Aztékové ji používali při únavě, vyčerpání a též jako lék povzbuzující srdeční činnost. Věřili, že dodává sílu, navrací zdraví a mládí. Vanilka se řadila mezi osvědčené a uznávané afrodisiakum.
 
Léčitelé s vysokým společenským postavením     
     O mayském lékařství se zachovaly mnohé památky, které dodnes budí náš obdiv. Medicínou se zabývali příslušníci kněžského stavu. Ti ovládali dobře nejen anatomii, ale také základní poznatky o fyziologických funkcích. Dokázali léčit dýchací obtíže, choroby zažívacího traktu, oběhové soustavy a dokonce duševní nemoci. Celkem předepisovali přibližně čtyři sta různých léčivých přípravků ve formě mastí, lektvarů, sirupů, prášků.
     Léčitelé u Inků zaujímali vysoké společenské postavení, zejména jedinci, kteří vykonávali praxi na panovnickém dvoře.
     Vznik nemocí spojovali se svéráznými představami. Podle nich byly choroby dílem zlých démonů a trestajících bohů, popř. magického větru, který přicházel z peruánských hor.
     Mezi rostlinami zastávala čelní postavení rudodřev koka neboli koka pravá (Erythroxylon coca) z čeledi rudodřevovitých (Erythroxylaceae).
     Podle pověsti přinesl lidem tento bájný keř první Inka, legendární Manco Capac, syn boha Slunce, aby „obveselila zarmoucené, unaveným dala sílu, nasytila hladové“.
      Jiná zkazka tvrdí, že slovo „koka“ souvisí se jménem Mayta Capac, manželky všemocného Inky, kterou místní obyvatelé vznešeně oslovovali Mama Coca – Matka Coca. Honosným titulem ji projevovali úctu a vděčnost za vykonané činy.
     Odpradávna lidé spatřovali v rostlině božstvo, které obdivovali a uctívali. Zprvu ji směli používat pouze vybraní kněží, a to jen pro potřeby kultovních obřadů. Na odlehlých místech žvýkali koku tak dlouho, dokud neupadli do stavu úplného obluzení. Tímto způsobem navazovali spojení s nadpřirozenými silami.
     Peruánci zavěšovali zemřelým na krk váček naplněný listy koky, neboť byli přesvědčeni, že takto jim zajistí důstojný odchod z tohoto světa.
 
Posvátné stromy 
     Vlhké a teplé brazilské pralesy poskytovaly zdejším lidem bohatý zdroj přírodních léčiv. Řadila se k nim například hlavěnka dávivá (Cephaelis ipecacuanha, syn. Uragoga ipecacuanha), příslušející do čeledi mořenovitých (Rubiaceae).
     Její druhové pojmenování vychází z místního jazyka, kde „i“ = malý, „pe“ = na cestě, „caa“ = bylina, „goene“ = zvracet. Ve volném překladu jde tedy o rostlinu, která roste podél cest a vyvolává zvracení.
     Kromě tohoto nepříjemného účinku se osvědčila v malých dávkách jako výborný lék na vykašlávání hlenů.
     Posvátným stromem se stala cesmína paraguayská (Ilex paraguariensis). Z usušených listů a pupenů se připravoval zelenohnědý nápoj, nazývaný „maté“, který odstraňoval únavu a pocit hladu, stimuloval centrální nervovou soustavu, povzbuzoval činnost příčně pruhovaného svalstva.
     Podobné vlastnosti vykazovala paulinie nápojná (Paullinia cupana), resp. její semena. Jádra se zbavila osemení, upražila nad ohněm a rozdrtila. Po dalších úpravách vznikla pasta s osvěžujícími účinky, tzv. „guarana“.
     Severoameričtí Indiáni používali echinaceu (třapatku) nachovou (Echinacea purpurea) při hadím uštknutí, hmyzím bodnutí, zažívacích potížích, pohlavních a kožních chorobách, nachlazení.
     Teprve v našem století se zjistilo, že rostlina obsahuje sacharidy s výrazným imunostimulačním efektem. Dále působí virostaticky, tj. zamezuje množení virů, zejména herpetických, chřipkových a dětské obrny.
     Po objevných plavbách se mnohé výše vzpomínané rostliny záhy dostaly do různých evropských, resp. světových lékopisů. Tím značně obohatily paletu rostlinných léčiv tehdejších lékáren. Některé z nich dokonce přetrvaly v oficinální medicíně až do dnešních dnů.
 
     Publikováno v časopise Regenerace 9/95, str.8