I.

                                                                              
     Za onoho času, když Pán Ježíš se svatým Petrem chodili po „širém světě“, všelicos se jim na cestě přihodilo. Jedenkrát přišli na noc do jedné vesnice, kde jim nechtěl dlouho nikdo dát nocleh, až přece našli sedláka, který se uvoliv dát jim nocleh. Poručil čeledínovi, aby jim ustlal do přístodolku na slámu, a než odešli spat, ještě je vyčastoval dobrou večeří. To se Petrovi, který se zlobil, že jim nechtěl nikdo dát nocleh, velmi líbilo, a nepřestal sedláka chváliti. „Tak chval, Petře, abys nepřechválil!“ řekl mu Ježíš. Ráno, sotva se trochu rozbřeskovalo, již se hnala chasa do stodoly. Petr se probudil z libého snu a mrzel se velice, že ho sedlák tak časně zburcoval. „Hej!“ křikl sedlák, „vy tam, nocleháři, chutě vzhůru, pojďte nám pomoct! Kdo chce jíst, musí pracovat!“ Petr se ani nehýbal vida, že mistr také tiše leží. Chasa se pustila do mlácení; když bylo třikrát dokola, povídá sedlák: „Ha, cožež necháme ty lenochy spát? Když se najedli, ať jdú pomocť. Jdi, Jirko, ha čapni krajního po hřbetu!“ Petr ležel na kraji, dostal tedy cepem po zádech. Ale ani nešpetl vida, že se Pán Ježíš nehýbá. „I toť to spí jako snopy,“ řekl hospodář a zase mlátil dále. Tu šeptá Pán Ježíš Petrovi: „Petře, přešoupni se na moje místo, kdyby sedlák přišel, abys nedostal zase ty.“ – Petr rád poslech, bolela ho záda ještě od první rány. „I toť jsú duby,“ rozkřikl se sedlák, „hrom kdyby jim do uší tloukl, nebudú slyšeť! Počkejte, teď ťuknu toho druhého, snad ten se hne!“ Jak řekl, tak udělal. Že ležel Petr na Ježíšově místě, dostal zase on, a to notně. Neřekl nic, ale pomyslil si“ „Je to přece hezká věc, když člověk leccos napřed ví, může se všeličemu nemilému uhnout.“ – Sedláka budění již omrzelo, nechal pocestné ležet, ale k snídani jich již nevolal. Pocestní se pěkně tiše z přístodolku vykradli. Na cestě nepřestal Petr sedláka haněti, ale Ježíš mu zase řekl: „Petře, co chváliti nemůžeš, nehaň!“
 

II.  

     Když přišli do druhé vesnice, měli oba hlad; i povídá Pán Ježíš: „Petře, jdi kup mléka!“        
     „I ne mléka, Pane, raději koupím homolky,“ žádal Petr, který rád jedl homolky.
     „Má se ti státi dle vůle; zde máš peníze a kup tři homolky!“
     Petr šel do jednoho statku kupovat homolky; za chvilku se vrátil a přinesl dvě homolky.
     „Kde je třetí, Petře?“ tázal se Ježíš.
     „Pane, neprodali mi více než dvě,“ ujišťoval Petr.
     „V pravdě tak, že jsi nedostal než dvě?“
     „V pravdě, Pane,“ jistil Petr.
     „Ty rád homolky, Petře, snad jsi jednu snědl, přiznej se, beztoho patřila tobě.“
     „Ne, Pane, ať jsem nehoden tvé lásky, když jsem homolky okusil,“ řekl Petr.
     Ježíš neříkal již nic, rozdělil homolky, jednu sobě a jednu Petrovi, a když posnídali, šli dále. Přišli do lesa, kde si chvilku odpočinuli; tu povídá Ježíš Petrovi: „Petře, nemám peněz, a bude nám jich třeba. Zde pod pařezem, ne němž sedíme, leží poklad; vezmi nějaký sochor, vykol pařez a zdvihni jej!“
     Ochotně Petr učinil, jak Pán poručil, a když pařez převalil, vskutku tam ležel poklad ze samých zlatých peněz. I vyzdvihl je a položil na hromádku před Mistra. Ježíš peníze rozpočítav rozdělil je na tři stejné hromádky, potom dal jednu Petrovi, jednu vzal pro sebe a třetí nechal ležet.
     „A pro koho, Pane, je ta třetí hromádka?“ ptal se Petr zvědavě.
     „Ta třetí patří tomu, kdo snědl tu třetí homolku!“
     Tu se Petr začervenal, sklopil oči a začal sebou vrtět. „Pane,“ vyrazil konečně ze sebe, „přiznávám se ti, že jsem – snědl – homolku – já. Myslil jsem si, že ji beztoho pro mne chystáš, že ty, Pane, nerad homolky jídáváš. – Odpusť!“
     Ježíš odpustil laskavě učedníkovi svému, když zkroušeně přisliboval, že se polepší.
     Nato Petr shrábl peníze a šli dále.
 

 III.

 
     Šli mimo hospodu, kde tesaři měli muziku.  
     „Pane,“ řekl Petr, který velmi rád tancoval,  „pojďme tam!“ Pán Ježíš mu to vymlouval, řka, že jsou tam opilí a opilému že se i Pánbůh z cesty vyhýbá. Ale Petr nedal pokoje, až mu Ježíš dovolil, aby šel. „Ale jen na chvilku,“ pravil, „a já tě zde budu čekat.“ Sedl si na dřevo, které tam tesaři byli osekali. – Chvilku se díval Petr na tanec, poslouchal křik a vřavu, ale potom se mu vrazila muzika do nohou a on dlouho se nerozmýšleje, vyhlédl si jedno hezké děvče a chutě se pustil do tance. Ale tu holku si přivedl jeden mladý tesař, a když viděl, že mu ji bere k tanci jiný, mrzel se, ale vida, že to cizinec, nechtěl mu pro jednou domlouvat. Než Petrovi se tancování zalíbilo a tesař se nemohl holky dopídit. Tu mu krev pobouřilo, žluč mu překypěla, slovo dalo slovo, a než se kdo nadál, držel se Petr s tesařem v křížku. Kamarádi ovšem hned byli při tom a tudy se to nemohlo jinak stát, než že Petrovi vybili. Ba oni ho i vyhodili ven, což se mu ovšem nelíbilo. Petr došel k mistru svému a zvolal pln hněvu: „Ó, Pane, kýž by bylo v mé moci, ne dřevěné, ale železné suky bych těm hrubiánům natloukl do dře.“
     „Kdo chodí k močidlu, neujde nádchy! Rozmysli si to, Petře, než se chceš mstít!“ řekl mírně Pán Ježíš a šel dále. Petr všecek zamračen za ním.
 

 IV.

  
     Jedenkráte šel Petr velmi zamyšlen vedle Mistra svého, až tu najednou povídá: „Pane, musí to být přece krásná věc být Pánembohem; kéž bych jen půl dne byl Pánembohem, pak bych zase rád byl Petrem!“ Ježíš se usmál a povídá: „Staň se ti podle vůle; od té chvíle až do večera jsi jako Pánbůh.“
     Docházeli právě k jedné vesnici, z níž selské děvče vyhánělo stádo hus. Vyhnavši je na louku, pospíchalo zase ke vsi. –
     „Hej, děvče, což necháš ty husy samotny a nebudeš jich pást?“ ptá se Petr děvčete.
     „I copak si myslíte, že bych dnes husy pásla? – vždyť je u nás posvícení!“ odseklo děvče.
     „A kdo že je bude pást?“ ptá se Petr dále.
     „Dnes je musí Pánbůh pást,“ odpovědělo děvče a pospíchalo k vesnici.
     „Nuž, Petře, musíš pást,“ řekl Ježíš Petrovi s úsměvem. Petr se zdráhal, vymlouval se, že to byl jen žert, ale Ježíš nedbal na jeho vymlouvání, chtěj nebo nechtěj musel pást a Ježíš šel zatím do vesnice na posvícení. Od té doby nikdy již Petr nechtěl býti Pánembohem.
 

 V.

 
     Jedenkráte šli zase přes jednu vesnici a tu slyšeli z jedné chalupy veselý zpěv a píšťalu; i ptali se mimojdoucího vesničana, co se tam slaví, a on jim odpověděl, že veselka chalupníkovy dcery. Řekl tedy Ježíš Petrovi: „Pojď, Petře! Vejdeme k mladým manželům, popřejeme jim štěstí a dáme dárek do hospodářství, avšak pamatuj, Petře, kromě chleba a soli ničehož nepřijmeme, poněvadž jsou to lidé chudí.“
     Vešli tedy do stavení; hospodář je velmi upřímně přivítal, podal jim chleba a soli a hned museli zasednout mezi svatebčany. Jakkoliv však Ježíše nutili k jídlu, nepožil ničeho více mimo chléb. Petr, ač by byl rád jedl koláče, také se poděkoval, připomínaje si Mistrův zákaz. Než ale čím více se na ně díval, tím větší měl laskominy.
     Když se Mistr na chvilku ze sednice odstranil, hospodář opět Petra pobízel, aby si jen koláč vzal a na svého soudruha nedbal, když nechce jíst, tu nemoha se již přemoci, poslechl a nechal si nastrkat koláčů plnou kapsu. Ale jíst si netroufal boje se, aby ho Mistr neviděl. Ježíš svatebčanům štědře nadělil a šli dále. Petr by se byl velmi rád pustil do koláčů, ale před Mistrem nemohl.
     Vcházeli do lesa a Petr vida, že Mistr jaksi zamyšlen kráčí kupředu, zůstával pozadu, sáhl si do kapsy pro koláč a v rychlosti si kus ukousl. Ale tu se Ježíš právě po něm obrátil. Petr přikryl ústa dlaní, žvanec do ní vyplivl, hodil za sebe, a když se Ježíš ptal: „Petře, co to žvýkáš?“ odpověděl: „Nic!“ – Ježíš nechal ho při tom a šel, hlavu maje jako v zamyšlení skloněnou, dále. Petr chtěje toho opět použít vytáhl si koláč a ukousl. – Ale sotva začal žvýkat, Ježíš se zase obrátil a že co to žvýká, se ptal. Petr jako předešle žvanec vytáhl a hodiv ho za sebe řekl, že nic. – Tak to trvalo, až Petr všechny koláče rozžvýkal a za sebe zaházel, neboť mu pozření každého sousta Ježíš obracením se po něm a otázkou, co žvýká, překazil.
     Když poslední sousto ze sebe hodil, povídá Pán Ježíš: „Petře, vrať se a seber těch několik niců, co jsi za sebe hodil, já zde na tebe počkám.“ – Petr vyrozuměv z těch slov, že Ježíš prohlédl jeho lež, zahanben obrátil se do lesa. Když se vrátil podávaje Pánu Ježíši, co v lese byl našel, pravil: „Pane, nic jiného jsem na cestě neviděl než toto; při zemi se mi zdálo, že jsou to žvance, ale sbíraje je, viděl jsem, že každý zakořeněn v zemi a že to ne žvanec, nýbrž jakási rostlina.“
     „Je to rostlina; vyrostla z božího daru, jejž jsi ty, Petře, zaházel,“ odpověděl Ježíš. Petr prosil za odpuštění a Pán Ježíš mu odpustil.
     Pak šli dále, a když přišli do nejbližší vesnice, vešel Pán Ježíš k jedné velmi chudé ženě a požádal ji, aby mu tu rostlinu, co Petr sesbíral, připravila, a když nevěděla kterak, Pán Ježíš jí pověděl, že se dělá s octem. Jídlo to, když bylo připraveno, Petrovi i ženě chutnalo – a byly prý to houby. Ale poněvadž vyrostly ze soust od chudého přijatých, chtěl Pán Ježíš, aby užitek z nich přináležel chudým lidem, a proto naučil tu chudou ženu je připravovat a pověděl jí, kde je má sbírati, a proto se prý houby tak velmi plemení.
     Ale že Petr ustavičně žvýkaje přece syt nebyl, proto prý též houby nesytí.
 

 VI. 

 
     „Pane!“ povídal jedenkráte Petr Pánu Ježíši, když se spolu okolo města Jeruzaléma procházeli, „rád bych uměl takovou řeč, které by málokdo rozuměl.“
     „A k čemu ti taková řeč?“ – Dokud jsi ve vlasti, dostačuje ti jazyk mateřský, a když půjdeš dále, bude postaráno, aby ses naučil řeči, která ti bude potřebná,“ řekl Pán Ježíš.
     „Ale, Pane, já bych přece jen rád takovou řeč již nyní znal; prosím tě, pověz mi, kterak bych se ji naučil?“ přál si Petr.
     „Staň se ti tedy podle vůle,“ řekl Ježíš a zdvihnuv hůl, uhodil ní na veliký, u cesty ležící pařez, řka: „Hanserl, steh´ auf!“    
     Na ta slova začal se pařez oživovat a stal se z něho čtyřrohý chlap.
     Protahoval se, zíval, a pak vyvaliv oči na Petra, který s největším podivením na něho hleděl, zvolal: „Was host mi´ aufgweckt, du Sapprmenter? Jetzt gaj he´a und hilf mr och aufstihn!“
     „No, Petře, to je ta řeč, které málokdo rozumí, a to tvůj učitel!“ řekl Ježíš.
     „Ó, Pane, odpusť mi, nebudu mít nikdy více takové přání a budu se svým mateřským jazykem!“
     Ale tentokráte prý mu Pán Ježíš neodpustil a Petr se musel volky nevolky od toho chlapíka učit německy.
   

 VII.

 
     Že je všude hodných i nehodných lidí, o tom se Petr chodě s Pánem Ježíšem často přesvědčil. Jedenkráte přišli pozdě večer do vsi. Pán Ježíš chtěl žádat o nocleh v nejchudší chalupě, ale Petr prosil mistra, aby šli do některého z velkých statků, tam že bývá všeho dost, že dostanou zajisté dobrou večeři a nocleh. Pán Ježíš Petrovi nebránil, řka mu, aby šel. Ale sám zůstal sedět před tou chudou chaloupkou. Petr šel do statku, který byl ze všech největší. „Tu bude všeho dost a dostanem dobrou večeři a nocleh,“ myslil si Petr. Ale mýlil se. – Selka ho zhruba odbyla, řvouc, že nevaří pro tuláky aniž má pro ně lože.
     Petr se mrzel, že mu tak zmehlo, ale ještě se nedal odstrašit a šel do druhého statku; však i tam ho odbyli – a tak i v třetím. Domrzelo ho to a vrátil se s nepořízenou k mistrovi. „Pojď, zkusíme to zde v té chaloupce,“ řekl mu Ježíš, a oba vešli do chalupy. Zastihl ženu s dětmi právě při večeři. Bylo viděti na všem velkou chudobu. Petr si myslil: „Tu nepochodíme, vždyť nemá ta vdova sama nic!“ Ale zmýlil se. Když Ježíš o nocleh a večeři prosil, odpověděla mu vdova velmi ochotně“ „Chcete-li za vděk přijmout tím, co vám mohu podat, ráda vám posloužím.“
     Ježíš byl spokojen se vším a vdova hned vstala, šla ven, a netrvalo to dlouho, přinesla jim na míse polévku. Omlouvala se, že je polévka málo mastná, ale jakkoliv by ráda omastila, že nemá více oleje.
     „Petře, počítej ta očka, co plují po polévce!“ řekl Pán Ježíš.
     Petr počítal, a bylo již výše kopy jen povrchního počtu. Když se najedli a měli se odebrat na lože, jež jim vdova, jak nejlepší mohla, na ponebí ustlala, vycházel Ježíš na stůl tolik též zlatých penízů, co bylo na polévce oček, a všecky je ženě daroval. Ubohá vdova nevěděla, kam se radostí podět. Časně ráno šla do sousedního velkého statku koupit mléka, aby mohla pocestným připraviti dobré snídaní, a tu selce vypravovala, jak ji pocestní za trochu špatné polévky obdarovali, že co bylo na ní oček, tolik dostala zlatých penízků.
     Selka ta byla lakomá. Řekla tedy ženě, aby pro ně nevařila, že ona si je sama k snídani pozve, že má všeho doma a že je může snadněji dobrou polévkou poctít než ona.
     Žena jí odpověděla, že to pocestným vyřídí, budou-li chtít přijíti. Když to žena doma Petrovi a Pánu Ježíši povídala, řekl Pán Ježíš, že půjdou.
     Šli provázeni díkučiněním chudé vdovy.
     Bohatá selka jim připravila polévku velmi dobrou a tak omastila, že pro olej nebylo vidět polévku. „Když zaplatili špatnou polévku tak dobře, kterak mi tu dobrou zaplatí!“ myslila si. – Ale Pán Ježíš neporoučel Petrovi počítat očka – nebylo také co počítat, bylo jen jedno oko přes celou mísu. – „Ale, Pane,“ řekl Petr, „ta selka by zasloužila, aby ses jí odměnil za její zdvořilost a za tu dobrou polévku. Ta včerejší nebyla tak dobrá.“ – „Petře, mně chutnala lépe než tato; chudá vdova omastila ji poslední kapkou oleje a dala ji s upřímností, nečekajíc žádné odměny. Tato dává ze zisku a proto odměny nezasluhuje. Jen kdo rád ze svého udělí, tomu Pánbůh nadělí,“ řekl Ježíš Petrovi. Ale selka také slyšela, poslouchala za dveřmi, a velice ji to mrzelo. – Když od stolu vstali, zdvořile selce poděkovali a šli dále.
 

 VIII.

 
     Jedenkráte zase, když Ježíš chodil se svatým Petrem po tom „širokém údolí“, přišli na rozcestí, kde se mnoho cest křižovalo, a nevěděli, kterou se dát k nejbližší vesnici nebo městečku.
     „Počkej, Pane, tamto vidím na poli ležet sedláka; zeptám se ho a on poví, kudy bychom se dali,“ řekl Petr, a jak řekl, tak udělal.
     Muž ten ležel na břichu a hověl si.
     Když se ho Petr ptal, nedal mu podvakrát ani odpovědi, po třetí zdvihl líně nohu řka: „Tam tudy!“ – a více se ani nehnul.
     „Pane, takového lenocha a nezdvořáka jsem jaktěživ neviděl, jako je tento muž!“ zvěstoval Petr Ježíši a povídá, kterak ho sedlák odbyl. Šli tedy nazdařbůh.
     O kousek dále potkali mladé děvče, které nesouc na hlavě džbán lehkým krokem jako laňka cestou si kráčelo.
     I zeptal se jí Pán Ježíš, dobře-liž tu jdou ke vsi.
     „Dobře, dobře, tamto se dejte vlevo – ale raději půjdu s vámi ten kousek cesty a ukážu vám, abyste si nezašli,“ ochotně řeklo přívětivé děvče a obrátivši se šlo s nimi kus cesty nazpět, až uviděli ves, pak vlídně pozdravilo pospíchajíc, kam dříve mělo zaměřeno.
     To se Petrovi náramně líbilo; i řekl Pánu Ježíši: „Pane, měl bys tomu děvčeti za jeho zdvořilost udělit nějakou milost.“ –
     „Dáme ji tomu lenochovi!“ řekl Ježíš.
     „To by jí bylo věčná škoda,“ skoro se rozkřikl Petr,  „pomysli, Pane: Takový nezdvořilý chlap, a ona taková přívětivá, obratná děvčice, to by se k sobě nehodili!“
     „Právě, Petře; - ona má už dost, čeho se jemu nedostává. Kdyby měl ženu, jako je sám, shnili by oba, ale tato ho napraví a dobře se potom jí s ním povede.“
     Petr musel dáti Mistru zapravdu, ale bylo mu líto čiperného děvčete, že se má dostati lenochovi.               
 

IX.

 
     Jednou zase šel Pán Ježíš s Petrem navštívit Martu, k níž se začasté s učenníky svými scházel. – Když šli po ulicích města Jerusaléma, potkali děvče chudobně sice, ale čistě ošacené. Petr si ji hrubě ani nevšiml, ale když zašla, pravil Ježíš: „Hodná to panna!“
     O kus dále potkali zase děvče v drahých šatech přistrojené. – Když zašla, povídá Petr: „To je pěkná panna!“ – Ježíš mlčel.
     „Ale, Pane, když šlo prve mimo to děvče chatrně přistrojené, pochválil jsi je, a toto děvče, zdá se, že se ti nelíbí. Proč?“
     „Podíval ses těm pannám na nohy, Petře?“
     „Nepodíval, Pane!“
     „Kdybys tak byl učinil, jako já, byl bys viděl, že ta panna chatrně přistrojená nohy měla umyté, bílé jako z alabastru, z čehož patrno, že je to děvče správné, hodné. – Druhá naopak měla šat drahý, ale nohy nečisté, z čehož vidět, že sama na sebe nedbá – a tudy ani pěknou slouti nemůže. – Petře, ne vše krása, co se líčí; pamatuj si to!“ –
     Vešli k Martě. Marta je s radostí uvítala a uvedla do síně, kde bylo shromážděno několik učenníků a stůl pokryt, na nějž starostlivá hospodyně přinášela jídla a pití k uctění svých milých hostů. – Přišla také sestra její Maří Magdalena, ale ta podle svého obyčeje posadivši se na nízký stolec k nohám Ježíšovým, poslouchala tiše poučné rozpravy drahého Mistra svého, ničehož mimo něho si nevšímajíc; - Petr na ni hleděl a dlouho hleděl, až pak k Mistru se obrátiv, šeptal mu všecek nadšen: „Pane, ta Maří je krásná žena, viď že?“
     „Petře, zapíme to!“ (Od toho prý pochází pořekadlo, když chce kdo něco zamluvit, že řekne: Zapíme to, Petře!) – odpověděl mu Ježíš, a oba zdvihnuvše poháry, ťukli si – a zapili to.
 
                                                  X.
 
     Jedenkráte zase šel Pán Ježíš vesnicí a tu viděl starého žebráčka plačícího vycházet ze vrat velkého statku.   
     „Proč pláčeš, stařečku?“ ptá se Pán Ježíš.
     „Oh, Pane, mám hlad, ha nemohu se kúsku chleba doprosiť. – Všade mají selky práci v konopí, každá mne odbývá, že nemá kdy, ha žádná nechce vzíť tulik času, co potřeba zdrobet chleba hukrojiť,“ naříkal si žebrák.
     Ježíš mu řekl, aby posečkal, a sám vešel do statku, odkud byl dříve žebrák vyšel. – Selka byla se služkami zaměstnána svazováním konopí, jež do močidla chystaly. – Pán Ježíš ji prosil o kousek chleba. – „I toť se s vámi pytel roztrh´ - jeden za druhým! – Jdite, jdite – nemám kdy vám slúžiť!“ osopila se něho selka, a když Ježíš přece prosil a že jí to Pánbůh nadělí, co chudému žebráku dá, tu se rozkřikla zlostně: „Nepotřebuju vaše klábosení, nic nedostanete – kvůli vám se od práce zdržovati nebudu!“ -        
     Ježíš odešel z toho statku a vešel do druhého, kde se mu nedařilo lépe. – Tak i ve všech ostatních ho selky odbyly. – I řekl Ježíš selce, již naposled byl prosil: „Pamatujte, budoucně budete mít při konopí za trest z jedné práce dvě.“ – Po těch slovech odešel ze vsi a vzal si žebráčka sebou.
     Od té doby prý to je, že se musí konopí na dvojí trhat – paskonné dříve a hlavatec později.
 

*

 
     (Pohádky tyto všecky jsou z okolí domažlického, tak jak je lid povídá; ta jmenovitě „Jak se Petr učil německy“ pochází z České Kubice, vesnice to na samých bavorských hranicích za Klenčem.)