Jeden chalupník neměl žádných dětí. Kolikráte říkal ženě: „Kdyby nám dal Pánbůh jen jedno dítě, abych se měl s čím potěšit a tu trochu nářadí komu odkázat; ani nevím, na koho se starám.“
     I vyslyšel Pánbůh jeho prosbu a žena mu porodila syna.
     Když bylo chlapci tři dni, již ho nemohla matka prsem uživiti a musela ho krmit kaší. Snědl jí dvě, tři misky a přece křičel hladem. Žena nevěděla, co si má s ním počít. V úzkosti mu ukrojila chleba a tím přišla klukovi vhod. V okamžení nezůstalo po krajíci ani drobtu.
     Od té chvíle dávala mu všecko, co sami jedli, a hoch rostl jako buk. Co snědla máma i s tátou, to snědl sám; proto mu říkali Nesyta a to jméno mu potom navždy zůstalo. Den ode dne ho přibývalo, ale ze sýpky ubývalo. Máma aby nebyla celý den nic jiného dělala, než u krbu stála a pro Nesytu vařila.
     Mrzelo to rodiče dost a táta často říkal: „Ženo, toho kluka nám Pánbůh dal za trest; bude-li dlouho doma, nezůstane nám než hůl a mošna.“
     „A nač ho necháváš doma? Pošleme ho na službu, silný je dost, může duby kácet; ať se jen vypraví!“ Tak přizvukovala žena svému muži. Když bylo Nesytovi dvanáct let, byl velký jako táta, a vytrhnout jedli i s kořeny bylo mu hračkou. Poslali ho tedy rodiče na službu. Nesyta šel, ale koukal se, kde by byl hodný dvůr, neboť nechtěl do malého, boje se, že by dostal málo najíst. I vidí mlýn a do toho chutě zaměřil. Pan mlynář stál právě na záspi.
     „Ať slouží ke zdraví, pane otče!“ pozdravil Nesyta mlynáře.
     „Dejž to Pánbůh! Co bys rád?“ ptal se mlynář selského jonáka.
     „Jdu se ptát, zdali byste nepotřeboval pacholka. Ale to vám napřed povídám, že sním za deset, ale také za deset práce udělám.“
     „Nu, jíst máme chvála Bohu dost, a když budeš pracovat, jak povídáš, nebudu se na sousto ohlížet,“ odpověděl se smíchem mlynář.
     Nesyta zůstal tedy u mlynáře ve službě.Bylo to zrána a mlynář poručil novému pacholku, aby zapřáhl a vzal potřebné nářadí, že pojedou do lesa. Ženě přikázal, aby ustrojila asi pro šest osob více. Když přišel k vozu, viděl, že tam není ani sekera, ani palice, ani jedné potřebné věci. Ptá se Nesyty, proč to nebere.
     „Jen pojďte, hospodáři, není toho potřebí! Takové nářadí by bylo pro mne slabé.“
     Mlynář nevěděl, co si má pomyslit, ale přece sedl na vůz a jel do lesa. Tu se teprv divil. Nesyta popadl strom a překotil jej jako pařez, olámal větve a hodil na vůz, jako by to byly hůlky. To se mlynáři velmi zalíbilo; umínil si, že takového pacholka tak snadno nepustí. Přijeli domů, Nesyta složil a šel k obědu; mlynářka koukala, kde je těch šest osob, a když viděla jen pacholka, ptala se muže. Ten teprv vypravoval, jakého má dělníka. Mlynářka neříkala nic více a dala mu přece všemi se najíst. Když všecko zlouskal, co bylo uchystáno pro šest osob, ptal se ho mlynář:
     „No, pacholče, najedl ses?“
     „Tak trochu, ale hladu mám ještě, že bych vlka snědl,“ odpověděl Nesyta a ohlížel se po peci, kde stála mísa a na ní po věrteli dolků, bochník chleba a pomazánka.
     „Nu, máš-li ještě tak velký hlad, sněz tamhle to, hospodyně zase znovu zadělá.“ Při tom ukázal mlynář na dolky. Nesyta se nedal dvakrát poroučet, čerstvě popadl mísu a za chvilku nebylo po dolkách; ani čichu, i chléb a pomazánka zmizely. Potom teprv řekl, že se najedl. Ale mlynářka spínala ruce nad tím žroutem; po své vůli by ho byla hned vyhnala, ačkoli mlynář dokazoval, že udělá Nesyta za deset dílo, že musí tedy za deset jíst. Pan otec byl však pánem v domě; práva svého nezadal, a žena musela konečně umlknout. Teprve po nějakém čase ozvala se znovu, ovšem jen opatrně a poznenáhlu. Mlynář byl s Nesytou jak náleží spokojen a nebyl by ho nikdy dal od sebe, ale ženino naříkání, poštívání čeládky jej tak omrzelo, že se rozhněval a Nesytu ze služby vypověděl. Ten se poděkoval a šel dále, ale přece ho to mrzelo, protože se ve mlýně měl dobře. Povídá si cestou: „Kam jen jíti, aby mně dali dosyta se najíst?“
     „Pojď ke mně, já ti dám jíst, co hrdlo ráčí,“ ozval se za ním hlas.
     Nesyta se ohlédne a spatří čerta.
     „Kdopak jsi?“ ptá se zvědavě, protože o čertu nikdy neslyšel, jak vyhlíží a tudy ho nepoznal.
     „Já jsem čert, a nebojíš-li se, pojď ke mně sloužit! Práce mnoho není, pohodlí dosyta a výsluha bohatá!“
     „K tobě nebo k jinému, to je vše stejné. Co se práce týče, té se nebojím, když se pořádně najím, a s platem budu spokojen, jaký mi dáš.“
     Když Nesyta svolil, že půjde do pekla na službu, vzal ho čert na záda, letěl s ním v povětší a postavil ho uprostřed velké síně, kde stály tři kotle.
     „Pod tyto kotle musíš přikládat, to je tvá jediná práce,“ řekl čert. „Budeš-li u mne sedm let, dám ti za výsluhu, co budeš chtět. To ti však povídám, do kotlů se podívat nesmíš!“  
     „Nestarej se o nic, já to všecko udělám, jak náleží,“ odpověděl Nesyta a hned začal oheň pod kotly spravovat. Čert potom odešel a za chvíli přinesli čertíci plné mísy jídla tak dobrého, jaké co živ nejedl, k tomu v konvích dobré víno. Nesyta si myslil: „Bude-li to pořád takové, to se odtud ani nehnu!“ A bylo to vždy takové. Jídel ne výběr, pití též tolik, k tomu práce málo; což divu, že Nesyta někdy samou bujností peklem třásl?
     Dlouho ovšem byl již ve službě, ale tolik let, to nevěděl, protože se tam čas nepočítá. Až posud mu nenapadlo, aby se koukl, co v kotlích vězí, ačkoli často když přikládal, slyšel úpění a vzdychání. Tu přijde zase jedenkrát čert a Nesyta se ho ptá, jak dlouho má ještě do sedmi let.
     „Zítra bude už sedm let, co jsi u mne, ale myslil jsem, že tu ještě sedm let zůstaneš.“
     „Inu, vidíš, pane, zůstal bych u tebe, kdyby bylo jen trochu více práce anebo kdybych se směl někdy trochu proběhnout. Při tom dobrém jídle a pití člověk zlenoší a zbujní; to není nic.“
     „Nemohu ti pomoci, když se ti tu nelíbí, musíš zpátky na svět.“
     Po těch slovech čert odešel.
     Nesyta přikládá; tu slyší v jednom kotli tak žalostné vzdychání, že ho u srdce bodlo. I nemoha odolat nadzdvihne víko a dívá se, co to tam vzdychá. Neviděl však nic, nýbrž slyšel toliko bolestný hlas: „Ach, prosím tě, pusť mne z kotle ven! Jsem ubohá dušička a chci se ti vším dobrým odsloužit.“
     To když Nesyta zaslechl, otevřel víko docela, bílá holubička vylétla ven a sedla mu na rameno, řkouc: „Nyní ti poradím, co ti bude k dobrému. Zítra, až se tě bude čert ptát, jakou chceš výsluhu, řekni, že nechceš žádnou jinou než ten starý kabát s dvěma kapsami, který visí tamto na hřebíku. On ti ho nebude chtít dát, ale ty nic jiného nechtěj a neustupuj!“
     „To je všecko dobré, děkuji ti za to, ale jak, koukne-li se čert do kotle a tebe tam nenajde? Tu mně dá místo výsluhy notný výprask!“
     „Před tebou se do kotle nepodívá; až budeš na světě, nemá k tobě žádného práva. Jen se neboj a buď s Pánembohem!“
     „Počkej ještě, holubinko!“ zadržel ji Nesyta, „pověz mi přece, co je v těch druhých dvou kotlích!“
     „V jednom jsou nemilosrdná a v druhém pyšná srdce,“ odpověděla holubička a zmizela.
     Nesyta přikládal pod prázdný kotel jako pod plný, a když druhý den přišel čert a ptal se, zdali se do kotlů nedíval, zapřel všecko.
     „Co tedy žádáš za výsluhu?“ řekl čert, když chtěl Nesyta zpátky domů.
     „Nežádám nic jiného než tamhle ten starý, záplatovaný kabát, který visí na hřebíku.“
     „Copak bys s takovým starým kabátem dělal? Ten nech viset. Dám ti raději peněz, kolik chceš,“ začal čert a živou mocí nechtěl kabát dáti.
     Ale Nesyta stál na svém, že kabát dostati musí proto, že věrně sloužil a čert že mu přislíbil výsluhu, ať je to cokoliv. Co měl čert dělat? Musel mu, ač dosti nerad, přece kabát s dvěma kapsami přinést.
     „ale abys věděl, jaký to máš kabát, tedy ti to povím. Kdykoli sáhneš do pravé kapsy, a kdyby to bylo tisíckrát za den, a řekneš, ať je plná dukátů, bude plná. Máš to bohatou výsluhu za sedm let.“
     „Bláhový, ale za to jsem také sloužil v pekle!“ odpověděl Nesyta, oblékl kabát a chytil se okolo krku čerta, jenž ho donesl na svět, na totéž místo, odkudž ho byl prve odnesl.
     Čert na to zmizel a Nesyta se obrátil rovnou k domovu.
     Rodiče jeho byli ještě živi, jenže se jim zle vedlo. Kolikráte si již myslili, kde se asi Nesyta potlouká, jestliže někde hladem nezemřel. Tu ho najednou čert přinese, černého, rozcuchaného, v krátkých kalhotách, propálených škorních, v záplatovaném kabátě kroje praletého. Sotva ho poznali.
     „I bodejž tě pan fráter!“ uvítal ho tatík. „Tak se chodí do služby! Strach a hrůza jde z tebe, hned mi jdi z očí!“
     „Jen se nezlobte, tatíčku! Voda s mýdlem to všecko spraví a nade všecko tyto.“ Při tom sáhl do pravé kapsy, myslil si, aby byla plná, a v tu chvíli začal házet plnou hrstí tolary na stůl, až to řinčelo. Táta vyvalil oči a již ani necekl. Nouze a bída se z chalupy vystěhovaly, štěstí a radost se přistěhovaly. Hned druhý den dal Nesyta starou chalupu rozházet a vystavěl nový, pěkný zámek. Potom kázal, aby se rozhlásilo, že se mají zdaleka široka k němu sejíti všichni chudí řemeslníci, sedláci a žebráci, poněvadž jim chce pomoci z nouze. Jaký to byl shon, to si můžete pomysliti! -    
     Tenkrát prý ještě nebylo mnoho měst ani vesnic a byly velké lesy, pastviska a luka, kde by se byla mohla zakládat úrodná pole. Toho Nesyta použil. Každému sedláku dal tolik peněz, aby si mohl vystavět stateček, a vykázal mu místo, kde by si mohl založit pole. Řemeslníci měli místa k stavění vykázána blíže Nesytova zámku. Pro chudé žebráky, kteří nemohli pracovat Nesyta dal vystavět dům, a když v něm bylo vše uspořádáno, všecky do něho ubytoval. K tomu stavění bylo potřeba mnoho lidu, neboť se před časy tak nádherné domy nestavěly, a tudy se množství lidstva tam sešlo a pracovalo. Pan Nesyta nedělal nic jiného, než jedl a pil a po jídle vyhazoval z kapes peníze a dával nuzným. Ačkoliv se teď mýval a česal, byl přece dost ošklivý. Ale vzdor tomu měli ho lidé rádi, a když se přicházíval podívat, jak se jim daří, byli by mu ruce, nohy samou vděčností zlíbali. Jediný tatík nad počínáním synovým kroutil hlavou a připomínal: „Synu, synu, nevím, jak ti to projde; až se o tom král doví, bude s námi se všemi zle!“
     „Nevídáno, král může být rád, když se mu pomůže, kde nevidí. Ostatně ať jen přijde, nelíbí-li se mu to, já se ho nebojím.“
     Každý hleděl, aby měl co nejdříve byt vystavěný a od čeho býti živu. Než se Nesyta nadál, byl jeho zámek obklopen veselými domky. Zdáli bylo vidět řady statků a čistě zoraná pole, vesele zpívající skotáci hnali stáda na tučná luka. Nesyta měl z toho radost a poručil, aby se nazývalo toto místo „Výsluhov“, proto snad, že to vystavěno z výsluhy.
     Jak tatík předpověděl, tak se stalo. Král se to dověděl a velmi se rozhněval, že se poddaný osmělil bez jeho dovolení rozdávat zemi, která patřila králi. I poslal na něho pluk vojáků. Nesyta slyše o tom, když byli vojáci ještě daleko, poručil, aby se přistrojily skvostné hody pro všecky důstojníky a šel jim naproti, aby je pozval k sobě na hostinu. Vojákům dal každému po tolaru na den, dokudž by byli u něho, a chleba a vína, kolik vypijí. To se líbilo vojsku, které od svého krále bylo skrovně placeno. Milerádi přijali návrh štědrého hostitele a po přátelsku táhli s ním. Po prázdných polích rozbily se stany, ale nebylo v nich válečné chystání. Celý den ozýval se zpěv a hudba a v Nesytově zámku pili na zdraví hospodářovo královští důstojníci, jimžto se nade všecko líbilo, že denně každý z nich našel pod talířem dukát.  
     Když se doneslo ke králi, jak se jeho vojsko drží, rozhněval se ještě více a poslal za nimi jiné dva pluky. Ale nač by se za skrovný plat bili a tak štědrým pánem, u kterého se kamarádi měli dobře? Nechali toho a následovali příkladu svých předchůdců. Nyní si již král nevěděl jiné rady, než jíti k tomu čarodějníkovi a s ním se smířiti. Jakmile se Nesyta dověděl, že k němu jede sám král, hned kázal připravit ještě skvostnější hody, vyjel mu vstříc a s uctivostí jej pozval k sobě. Tu viděl král, že je Nesyta mocný a jaké umí míti bohatství, že tolik peněz každodenně vyhází. Spatřil také, jak ho mají všichni rádi, vojsko i rolníci i řemeslníci a že se stěží od něho odtrhnou, a konečně že by jej snadno o království mohl připravit; umínil si tedy, že mu nabídne svou jedinou dceru za manželku, tím že zlému předejde a své zemi že pomůže.
     Jak si byl umínil, tak udělal. Nabídl Nesytovi princeznu svou jedinou a přislíbil, že jej udělá králem. Nesytovi to bylo vhod; nedlouho potom jel s králem podívat se na nevěstu. Vojsko od něho obdarované táhlo nazpátek. Nesyta sedl ve svém záplatovaném kabátě ke králi do kočáru a jel do hlavního města.
     Princezna Milina byla krásná, jako jarní růže a měla se dostat dobrému sice, ale ošklivému muži. Skoro se král obával, aby se mu záměr jeho nepokazil. A věru bylo by se tak stalo, kdyby nebyla Milina příliš dobrá a svého otce se vší duší nemilovala. Sotva od něho slyšela, že mu hrozí neštěstí, již neváhala a slovo své dala. Slzy jí stály v očích a ruka se třásla, když ji ženichovi podávala, ale přece nevzala slovo nazpět.
     Nesytovi se panna líbila, při tom však dobře viděl že on svou krásou se jí špatně zavděčil, a srdce ho zabolelo. Již druhý den se s nevěstou a králem rozloučil, právě, že musí doma vše uspořádat a připravit se k svatbě. Truchliv jsa vrátil se domů.
     „Nu, jak se ti nevěsta líbí?“ ptali se rodiče.
     „Což je o to“ Je krásná jako rozkvetlá konvalinka a mně se líbí zrovna dost, ale já se jí nelíbím.“
     „A když si nedáš říci,“ bručela matka, „povídala jsem ti již mnohokráte, proč ten žebrácký kabát nosíš! K čemu v tom vypadáš, a dokonce máš-li se tak vzácné nevěstě líbit. Šaty dělají člověka, to je staré přísloví. Však by ses jí zalíbil, jen se přistroj!“
     „Jen můj kabát nechte; kdyby ho nebylo, nebylo by ničeho. Ten mi krásy neujme.“
     „Máš pravdu, synu,“ řekl otec, který se s jistotou domníval, že syn dostal ten starý kabát od čaroděje. „Ostatně si z toho nic nedělej, ženská se mění obrácením ruky.“
     Nesyta kroutil hlavou, byl smuten celý den, a když ho máti volala k svému muži vidouc, že Nesyta ztratil chuť k jídlu.
     „I jen ho nech!ů těšil ji povážlivý tatík; „až se ožení, však bude jíst.“
     Nesyta seděl u okna ve své sedničce, nestaral se o nic a myslil jen na Milinu, která mu pomátla hlavu a srdce. Rád by byl dal svůj záplatovaný kabát za trochu krásy.
     Najednou ho klubne něco do ruky, a když se podívá, co to, vidí vedle sebe bílou holubičku, která k němu takto promluvila: „Já jsem dušička, kterous vysvobodil z pekelného ohně. Pánbůh sám mne k tobě posílá, abych ti pověděla, že se má tvé přání vyplnit za to, žes tak mnoho dobrého učinil chudým. Od této chvíle budeš míti krásnou tvář a slušnou postavu. Zůstaň vždy dobrý a nezapomeň na Pána Boha!“
     S těmi slovy se holubička ztratila.
     Nesyta pln radosti vyskočil, koukl do zrcadla a viděl svou ošklivou tvář proměněnou v krásnou, i začal zpívat a samou veselostí po sednici tancovat. Rodiče to slyšeli a myslíce, že se snad syn zbláznil, přiběhli strachem se třesouce nahoru k němu, ale nepoznali ho dříve, až k nim promluvil. Radovali se s ním. Druhý den si dal udělat deset kovaných truhel. Když byly hotovy, postavil se do sedničky, kde spal, zavřel dveře a začal do nich oběma rukama házet z kapes tolary a dukáty, a dříve nepřestal, dokud nebyly truhly plné. Potom otevřel okno, kabát ze sebe svlékl, hodil ho oknem ven a křičel: „Tu máš svou výsluhu zpátky, již ji nepotřebuji!“
     Čert si kabát popadl, vstrčil hlavu do okna a zle se na Nesytu osopil: „Ty se chraň, abys nám do klepet nepřišel, sice tě proženem, jako jsi nás prohnal s penězi! Co peklo peklem bude stát, takového šibalského služebníka do něho nepřivedu.“
     Nesyta se smál a přál čertu šťastnou cestu. Potom naložil peníze na vozy, nakoupil pro nevěstu drahého šperku, pro sebe šatů, krásně se přistrojil a jel s rodiči na svatbu. Jak se vyjasnily nevěstiny snivé oči, když ji objal místo ošklivého tak sličný ženich!
     Král byl se svým zetěm a s jeho bohatstvím spokojen a udělal ho králem. Dělal-li Nesyta dříve lidem dobrodiní, dělal je potom ještě více. Čert nedostal za všecky své peníze náhrady a byl tenkráte přece ošizen.