25 O zlém permoníku

     Do hor se přistěhoval zlý permoníku. Záhy ho znali všichni horníci a strachovali se ho, neboť se brzy přesvědčili, že jim neudělá nic dobrého. Kdekoliv se objevila jeho hubená, křivá postava, ostronosý, rozšklebený obličej, tam jistě nebylo do smíchu. Zlý permoník měl největší radost, když mohl horníky pozlobiti a jim ublížiti. Tupil jim nástroje, zavaloval jim díla, líčil na ně všelijaké úskoky a bylo mu lhostejno, stálo-li to některého horníka život. Běda horníku, který se mu vzepřel! Takového krutě ztrestal hned na místě. Horníci se ho proto báli a staří, zkušení, říkali, že ho musí každý nechati, nezlobiti ho a nedrážditi; až ho to omrzí, že odejde sám. Těžce se tenkrát horníkům pracovalo. Sjížděli každého dne do hor se strachem, aby k nim nepřišel zlý permon a neuškodil jim.
     Nejpřičinlivějším horníkem byl mladý Vrub. Bydlil ve Vorlově se stařičkou matičkou a poctivě vydělával pro sebe a pro ni chudý chléb. Nikdy nikomu neublížil, a proto ho měli všichni jeho druhové rádi. A snad právě proto, že byl takovým poctivcem, zlý permon, kde mohl mu ubližoval, v práci zdržoval, perlíky tupil, kahan zhasínal, takže málo vydobyl a nosil domů malý výdělek. Byl už z toho celý zoufalý, ale nikdo mu nemohl pomoci.
     V poslední době se však u něho zlý permon neukázal a mladý Vrub se již těšil, že na něho zapomněl. Ale jak se jednoho dne polekal, když se za ním ozval sípavý hlas: „Chtěl bys najíti bohatou stříbrnou žílu?“            
     Vrub se polekán otočil a jazyk mu ztuhl. Za ním stál zlý permon. Jeho pichlavé, zlé oči zíraly mladému horníku do tváře a jeho ústa byla posměšně zkřivena.
     „Mluv, nebo jsi snad ztratil řeč?“ ušklíbl se permon.
     Teprve po těchto slovech se Vrub vzpamatoval.
     „Neztratil jsem řeči a chci najíti bohatou žílu,“ odvětil neohroženě.
     „Dobrá! Učiníme tedy smlouvu. Chceš?“ ozval se opět permon.
     „Jsem při tom. Mluv, abych znal tvé podmínky,“ neohroženě žádal horník.
     „Jsou snadné. Dáš mi polovici svého výdělku,“ chtěl permon.
     „Přijímám,“ odvětil Vrub; „zde má ruka na to!“
     Permon přijal jeho pravici a ukázal mu, kde má kutati. Vrub se dal do práce. Ale již za malou chvíli ukázal se couk a netrvalo dlouho, ukázala se stříbrná žíla. Permon obhlédl její jakost a povídal: „V sobotu po výplatě se rozdělíme!“ Potom zmizel.
     Po celý týden pracoval Vrub na permonem ukázaném bohatství a všichni dozorci se divili jeho výtěžku. Vrub se však o permonovi nikomu ani nezmínil.
     V sobotu po výplatě si permon skutečně přišel pro slíbenou polovici. Vrub vysypal všechen výdělek na šátek, permon přisedl blíže a počítali. Naposled jim zbýval groš. Horník jej chtěl dáti permonovi, ale ten zavrtěl hlavou a ušklíbl se: „Dělíme se na polovici. Nechci ti býti ničím zavázán. Chci půlku. Věz však, že to musí býti správná půle; nedám se ošidit!“
     Co měl horník dělati. Vzal tedy kopáč, položil poslední zbývající groš na tvrdý kámen, namířil ostřím na polovici, rozpřáhl se a kopl. Groš se rozpadl na dvě půle. Zlý permoník chvatně po nich sáhl, potěžkával je, kladl na sebe a zkoušel, jsou-li opravdu stejné. Byly jedna jako druhá. Permon se zaškaredil a povídá: „Jsi poctivý horník; měl jsi štěstí. Kdybys jen o vlásek jedné půlce ubral, nevrátil by ses ke svým. Vezmi si obě polovice svého výdělku a žij blaze!“ Po těch slovech zlý permoník zmizel.
     Užaslý horník se roztřásl strachem. Rychle sebral obě půle a pospíchal na jasný den.
     Zlý permon se od těch dob v dolech neukázal.
  
     napsal R.F.Vojíř