Burka byla mocná a zlá čarodějnice, měla zlata, drahých kamenů plné truhly, krásný zámek, lesy a luka, ale za to všecko si nemohla koupit krásy, a té se jí tuze nedostávalo. Aby se stala krásnou a mladou, měla se vykoupati v krvi nevinného dvacetiletého mládence, který by dobrovolně u ní zůstal. Věděla o takovém mládenci, byl myslivcem nedaleko jejího zámku; jen škoda, že k ní nechtěl dobrovolně jíti.Krásný hoch ten, kdyby se mu Burka byla líbila, jak je, mohl míti u ní jisté živobytí, a nač by si byl pomyslil, v okamžení by se mu bylo vyplnilo. Ale myslivec nechtěl o babici nic vědět a Burce nenapadlo, že ji mocnější čarodějnice předešla, srdce myslivcovo k sobě na věky upoutala, a to jedině kouzlem svých modrých očí. Co bylo tajno, tajno nezůstalo. Když se Burka o tom dověděla, vyl již mládenec svou krásnou čarodějku dovedl do osamělého domku v lese a babice měla po naději. Zlý člověk urážku tak snadno neodpustí, a docela taková stará čarodějnice; i přísahala, že se mladým manželům pomstí, ale teprv, až by štěstí jejich dosáhlo nejvyššího stupně. 
     Bylo po roce, když myslivcová porodila malou dcerušku a blaženost jejich dostoupila vrchu. Když po prvé vyšla mladá matka po boku mužově pod širé nebe, stromy byly v plném květu, ptactvo zpívalo, jako by nemluvně vítalo, a květiny se skvěly ve svých nejkrásnějších šatech, jak by světily svátek. S chloubou a rozkoší položila matka své dítě pod jabloň a modlíc se, pohlédla k nebesům. Tu paprsky sluneční padly na spící dítě a políbením je celé ozářily; maličtí andělé sestupovali po nich dolů, skláněli se k němu a zlíbali mu tvářičky do červena. Kvítka mu vydechovala nejlíbeznější vůni, ptáci je svými nejlahodnějšími zpěvy kolébali a větřík se nad ním jen zlehounka houpal, aby se nevzbudilo. Jabloň stála tiše a jen jednou se zachvěla setřásla růžový květ na bílou plenku, jako by mu chtěla podat dárek. Tenkráte nebyly ještě chrámy a mladá matka své dítě obětovala Bohu pod širým nebem. Země byla oltářem, příroda chrámem, vůně květin kadidlem, ptáci byli zpěváky a z modrého klenutí se díval Otec nebeský a žehnal dítěti i matce, která mu za ně děkovala a jemu je obětovala. V té chvíli stála Burka nedaleko, ale dokud je ozařoval božský lesk, nemohla jim uškodit; teprve když se po zahradě procházeli a v nevýslovné rozkoši mladý muž ženu svou objal, tu je zahalila čirá mlha. Ostrý hvizd zafičel povětřím a vjel až do vnitra země, takže se hrůzou otřásla, vítr se zdvihl, ptáci umlkli a stromy i květiny se zachvěly, jako by tušily, že zlý duch nablízku tropí své rejdy. Po chvíli se opět mlha rozstoupila, povětří se utišilo, ale myslivce ani jeho ženu nebylo viděti; místo nich usedl k dítěti velký černý orel a hnědošedý slavík. Byli to jeho rodiče, jež Burka v největší jejich radosti proměnila v ptáky. Orlova prsa se zdvihla, jako by chtěla puknouti a oči se jiskřily hněvem a bolestí, slavíček se choulil ku plénce a s nevýslovným žalem obracelo se jeho rozumné oko brzy na dítě, brzy na orla.
     Toho se Bohu zželelo; poslal na zem anděla strážce, aby dítě opatroval. Ten odnesl malou Violku do domu a ošetřoval ji jako vlastní máti, která mu beztoho jen zpěvem mohla býti nápomocna, když dcerušku uspával. Orel střežil dům a křídlo jeho bylo vždy pohotově chránit dítě před nehodou. Ale dokud anděl u něho bděl, nebylo v nižádném nebezpečenství. Jsouc milována, střežena a opatrována Violka rostla jako kvítí, když je zahřívá boží slunce a vlaží rosa nebeská.
     Po patnácté kvetla jabloň od té doby, co pod ní bylo novorozeňátko Bohu obětováno, když anděl takto promluvil: „Již nejsi dítě, Violko, víš, co dobré, co zlé, máš rozum; nyní se musíš sama o sebe starat. Měj vůli vždy jen k činu šlechetnému a hleď, aby tvé srdce zůstalo tak dobré a čisté jako až posud. Rodičů svých nikdy neopouštěj a doufej, že budou skrze tebe vysvobozeni; byť bys i trápení musela podstoupit, přece vždy důvěřuj v milosrdného Boha. Já jdu nazpátek k svému otci, ale včas potřeby budu při tobě.“
     Po těch slovech rozloučil se anděl, jenž vždy jen v podobě krásné panny s Violkou obcoval. S pláčem a bolestí ho dívka doprovodila kus za myslivnu a těžce se loučila od něho, ale brzy vzpomněla na ubohé rodiče, jak jsou mnohem nešťastnější, a umínila si, že beze stesku jen pro ně bude živa. Orel ji zaopatřoval všecku potravu pro dům a matka ji obveselovala zpěvem, když předla nebo cos jiného pracovala.
     Nyní se ale musíme podívat k původu toho neštěstí, totiž k paní Burce.
     Když se vymstila, byla pokojná, protože neměla k dítěti moci, až kdyby vkročilo na její půdu. Tím více se starala, aby dostala nevinného mládence, který by u ní dobrovolně zůstal a skrze něhož by se stala krásnou a mladou. Vskutku se jí to poštěstilo. Od chudých rodičů dostala pětiletého chlapce a ten s ní rád šel, rád u ní byl v jejím pěkném zámku a miloval ji za to všeliké dobro, jež mu udělovala. Bláhový, nevěděl, proč to všecko dostává!
     V panské rozkoši vyrostl Mladoň, ale srdce jeho zůstalo, dobré, nevinné a šlechetné, a z toho měla Burka radost, ba co ještě, když se z něho udělal krásný mládenec, byla by mu i život darovala, kdyby ji byl chtěl trochu více milovati. Ale o lásce nevěděl Mladoň nic a také by se byl jistě do babice zamilovati nemohl. Jednoho dne, když se Burka dívala do zrcadla a škaredou svou tvář v něm viděla, usmála se a myslila: Však to nebude dlouho trvat a bude se v tobě zhlížet krásná žena, že jí nebude v zemi rovné.
     V tu dobu, když si Burka tak přátelsky na Mladoně vzpomněla, procházel se mládenec v poli. V tichém zamyšlení pozoroval, jak zviřátka po louce laškují pár a pár, mládě jak se vine k matce, holoubci jak se líbají, stromy k sobě sklánějí, kvítí jedno k druhému tulí; i vzpomněl si na domov, na matku, na otce, bratry a sestry. Začalo mu býti okolo srdce úzko a bolno, takže zaplakal a přál si být daleko od zámku. U jeho nohou zašustělo rákosí, mezi ním viděl loďku a za ní velký modrozelený rybník. Sedl na loďku a ta vodou houpána nesla ho ráz a ráz až na druhý břeh, kde ještě nikdy nebyl. Přešel zelenou dubinu a viděl údolí, v tom údolí pak vršek a na tom vršku chaloupku, okolo chaloupky kvetoucí stromy, loubí a kvítí, ale z loubí zněl zpěv slavičí. I šel blíž a blíže nehledě, kam cesta vede, kráčel přese všecko, až byl u chaloupky. Tam seděla pod zeleným loubím Viola a předla, u ní orel a na jejím rameně slavík. Mladoň nemohl od ní zraků odvrátit, neboť byla překrásná. Vzrůst její byl štíhlý jako palma, bílá tvář růžově prokvítala jako ranní červánek, pleť byla hlaďounká jak hranostaj, vlasy se jí vlnily po šíji jako klasy zralé pšenice, ústa byla dvě šňůrky zralých lesních jahod. Ale oči, k čemu měl Mladoň ty oči přirovnat? Vždyť se ještě do nich nepodíval. Chvíli Violka mládence ani nepozorovala, až když slavík umlknul a na něho se ohlédl, tu i ona oči pozvedla a zrak utkvěl na tváři krásného jinocha. Jistě zabloudil a je lačný, pomyslilo si dobré děvče a lehkým krokem, takže ani tráva pod jejima nohama neulehla, běžela k cizinci. Tu pohlédl do těch očí a zdálo se mu, že se dívá do křišťálového jezera, v němž se září modré nebe i se sluncem. Když promluvila, zněl mu její hlas mnohem líbezněji než před tím zpěv slavičí.
     „Mládenče, tys jistě zabloudil a chceš, abych ti ukázala cestu, aneb žízníš a milé by tobě bylo občerstvení. Vstup pod naši střechu, abychom tě uctili, a potom povíš, co tě sem přivedlo.“
     „Ano, zabloudil jsem,“ odpověděl Mladoň; „stýskalo se mi na světě a dobrý Bůh se nade mnou smiloval a dovedl mne do ráje k tobě. Ó, kéž nevede nižádná cesta z tohoto údolí, abych u tebe musel zůstati věčně; avšak byť bych i odešel, ty zůstaneš vždy mou průvodčí hvězdou. Ústa moje chceš občerstvit, ale duši jsi rozplemenila, a ta bude o té chvíle prahnouti po tvém pohledu jako žíznivý poutník po kapce vody.“          
     „Nemluv ke mně takových slov, já ti nerozumím. Jsem jen prosté děvče, jméno mé je Viola,“ pravila uzardělá panna a vedla Mladoně přes práh do chaloupky.
     „Všecko na tobě je spanilé, tak i tvé jméno; podobáš se ve své skromnosti květině, jsouc nade všecky krásnější. Ale pověz, kde máš otce, matku, kde bratry a sestry!“ ptal se mladík, když nikoho neviděl.
     „Bratrů ani sester nemám, a otec ani matka tě nemohou přivítati proto, že jazyk jejich kletbou se stal němým. Máti má tě zpěvem vítala a viděl jsi i otce již v zahradě.“
     „Jen zpěv jsem slyšel, ale u tebe jsem nikoho neviděl, leč orla a slavíka.“
     „A to právě jsou moji nešťastní rodiče,“ řekla Viola a zaslzela.
     „Kéž by mi bylo možno rodiče tvé z jejich zakletí vysvoboditi, věř, že bych rád život nasadil!“
     „Tys dobrý; ale jen ode mne mohou rodiče býti vysvobozeni. Jak a kdy, to mi posud není známo.“
     Pak mu Viola vypravovala, jak po všechna ta léta byla živa a mezi vypravováním pilně pobízela, aby okoušel ovoce a mléka, jež mu byla předložila.
     Těžce se loučil Mladoň s pěkným údolím, ale přece musel odejíti. „A ráda-li mne uvidíš, když opět přijdu?“ ptal se při odchodu Violy a patřil jí do modrého oka a jeho křišťálovou hladinou až do srdce. Tam se rojily myšlenky jako družné rybičky, tiché její ctnosti ležely jako perla v mušli a v půdě rozkládala své kořínky láska, podobajíc se růži jezerní. Proutek se pnul vzhůru, ale květ vyl ještě v poupěti. Tu řeklo něco: „Probuď se!“ A ona hlavinku pozvedla kalíšek otevřela. Tak procitla láska b srdci Violy, ana sama nevěděla, že tomu tak. Když se Mladoň velmi libě ptal, ráda-li ho uvidí, nelhala, ale tak laskavě naň pohlédši, řekla, že ano. A to slovo rozplesalo duši jinochovu; umínil si, že se brzy zase do svého ráje podívá, ba nejraději by byl již neodešel.
     Přišel domů, neřekl paní Burce nic o svém zjevení, ale ta to již věděla a zuřila. Láska a útrpnost se proměnily v hněv a pomstu, a kdyby bylo možné, byli by Mladoň i Viola tu chvíli zahynuli. Mládenci dobíhal teprve za tři roky dvacátý rok a ona si ho nesměla hněvem zapudit; Viola musela dříve vkročit na její půdu, aby k ní měla právo. Ale na štěstí se jí přece něco podařilo. Druhý den se zachtělo Viole jíti na procházku. Orel i slavík ji provázeli, ale ona šla zamyšlena a ani nezpozorovala, že ji rodiče zdržují, aby se dále nepouštěla. „Až přejdu les,“ myslila si, „budu vidět daleko a jistě uzřím chaloupku, kde zůstává Mladoň.“ Šla, šla, až bylo lesu konec, a tu viděla rybník, luka, zahrady, zámek, ale od zámku pospíchal její miláček zrovna k rybníku. Trhla sebou radostí a udělala tři kroky blíže; v tom však zašumělo křídlo orlovo, který chtěl své dítě odnést mocí. Bylo již pozdě. Mlha je zahalila, ostrý hvizd zafičel povětřím a jako dýka projel srdce Mladoňovo.
     V okamžení se zase vyjasnilo, ale již neviděl u lesa Violu, ani orla, ani slavíka, a chtěje přes rybník, teprv zpozoroval, že je okolo něho neproniknutelná zeď ze zlatého rákosí. Nikudy nebylo lze projíti, neboť po jedné straně rybníka pnula se kolmo vzhůru skála nesmírné výšky. Mladoň se díval, zdali by mohl přelézt, avšak poznal, že by jen ptačí let byl s to, aby se tam dostal. Hledě pln zoufalství nahoru, viděl na nejvyšším vrcholu růži, u ní orla i slavíka, který velmi bolestně zpíval. Mladoň poznal ten hlas a žalostně zvolal: „Totě matka a otec Violy, a snad i ona je tam od zlého ducha zakleta! Ó, kdož mi poví, jak bych je mohl vysvobodit?“
     V té bolesti se vrhl pod strom a plakal. Tu slyší nad sebou vrkání dvou holubiček: „Aj, sestřičko milá,“ povídá ta jedna,  „proč jsi truchliva, což ublížil někdo tvým mláďatům?“           
     „Moje mláďata sedí zdráva v teplém hnízdečku a neželím pro ně, nýbrž pro svoji dobroditelkyni, která padla do rukou zlé čarodějnice, bydlící tam v tom pěkném zámku.“
     „Pověz pak, sestřičko, co se jí stalo a kdo je tvá dobroditelka!“ tázala se opět ta první.
     „Za tím lesem jest údolí, tam vršíček a na něm chaloupka, v té chaloupce bydlela má hospodyně. Její matka je od zlé čarodějnice zakleta v slavíka a otec v orla proto, že ji nechtěl milovat a dobrovolně u ní zůstat, aby ho mohla v dvacátém roku usmrtit a krví jeho se umýt, čímž měla opět nabýti krásy a mladosti. Když je učinila tak nešťastnými, zůstalo po nich děťátko, ale milý Bůh nechtěl, aby zahynulo, a poslal anděla svého, aby je ostříhal a opatroval. Do patnáctého roku ji vychovával, ale potom se vrátil do nebe. Viola byla rozumná, krásná a dobrá. Nikdy jsem pro svá mláďata nemusela letěti na pole pro potravu, neboť každý den bylo na dvoře nasypáno zrní, jehož se ptáčkové najedli. Pořád byla sama, až včera k nám přišel mládenec, kterého si čarodějnice od mládí vychovávala, aby zůstal nevinný a ona ho v dvacátém roku mohla zabíti. Ten si oblíbil Violu a Viola jeho. Dnes ráno, když vyšla za les a nevědomky vkročila na půdu čarodějnice, zaklela ji ze zlosti v růži a vsadila na vrchol té skály, kdež jsou i její rodiče. Zde pod stromem sedí ten mládenec, a kdyby věděl, že ji může vysvobodit, jistě by to učinil.“
     „A řekni, jak by se to mohlo státi?“ ptala se zase druhá.
     „Ne jinak, než by mladík musel udělat pro Burku hranici, do její ložnice se nějak vkrást a ji do ohně hodit. Ale Burka má okolo levé ruky hada, jenž ji dělá silnou, a kdokoliv na ni křivě sáhne, toho uštkne, že hned padne mrtev. Musel by tedy mládenec dát pozor a hadovi dýkou hlavu probodnout; tím by čarodějnice zeslábla a nemohla by se ubránit. Popel její by pak musel do toho rybníka hodit a Pánbůh by mu na skálu pomohl. Jestliže se to nestane, bude mládenec třetí den mrtev a Viola zůstane na věky zakleta.“
     Když takto holubička své vypravování byla skončila, uletěla s družkou do lesa. Mladoň, jenž každičké její slovo slyšel, všecko bedlivě uložil ve své mysli. Radostně vyskočil, pohlédl ještě jednou na skálu a šel zpět do zámku. K paní Burce se choval, jako by se nebylo nic stalo, ba lichotil jí, z čehož měla veliké potěšení. Za soumraku nezapomněl uchystat dříví, a když všecko ulehlo, podařilo se mu vyrovnat je na hranici. Prosebným hlasem žádal potom u ložnice, aby mu paní otevřela, že jí musí něco velmi důležitého povědět. Paní Burka se dala uchlácholit a důvěrně mu otevřela. Tu ji Mladoň vzal za pravici, ale jedním okem zíral na levici, kde se již hýbala hlava hadí. Sotva byl Burku silněji stiskl a ze dveří chtěl táhnout, zasyčela ohnivá tlama, ale již měla dýku v chřtánu a ukrutně se počala svíjet okolo ruky čarodějčiny. Ta se skácela, Mladoň pojav ji do náručí běžel na dvůr, a v okamžení hořela hranice plamenem. Když nebylo po čarodějnici než hromádka popelu, Mladoň jej sebral do nádobky a šel k rybníku. Právě vycházelo slunce, když jej do tiché vody hodil; tu se voda začala pěnit a vzhůru vlnit, jako by ho chtěla vyvrhnout. Zlatá zeď se kácela a vlny házely jednu třetinu po druhé na břeh, až nezůstala ani jedna ve vodě. A hle! co se to na břehu děje? Třtiny se staví vzhůru, jedna podává druhé ruku, splétají se dohromady výše a výše, až je z nich zlatý žebřík, zakotvený ve břehu, vrchem položený na vrchol skály u samé růže. Mladoň, poznávaje dobrotu a moc boží, bez bázně se pustí po zlatých špruhách nahoru a šťastně se dostane k své milence. Něžnou růži vezme na svá ňadra, slavík mu sedne na rameno a orel sletí sám dolů. Tu se voda opět zapěnila, vysoce vzhůru vystříkla a tisícerými perličkami všecky pokropila; ale tím křtem se změnil orel v mladého muže, slavík v pěknou ženu a růže v krásnou pannu, aniž co po změně zůstalo mimo dva růžové lístky, které byly utkvěly na tváři sličné Violy. Otec a máti si padli do náručí, ale uzardělá panna měla hlavu lehounce skloněnou na prsou mládencových, kde před chvílí co růže spočívala. Po paprscích slunečních sestoupil dolů Violin anděl strážce a požehnal své milé schovance. Když se ty dva párky poněkud vzpamatovaly, nebylo po zlatém žebříku ani památky a rybník nebyl ohrazen nepohnutelnou zlatou zdí, nýbrž rákosí zelené jako brčál šumělo a sklánělo se k vodě.
     Sedli tedy všichni čtyři na loďku a pluli k chaloupce. Tam slavili Mladoň a Viola své zasnoubení a potom teprv se odstěhovali do zámku, který Mladoňovi připadl dědictvím. Ale otec a matka se nechtěli rozloučiti s lesní chaloupkou.