Afrodisiaka III

Navzdory mnohým odpůrců se nápoje lásky šířily masově i v dobách novověku. Jeden z největších papežů katolické církve, Pius V., Michele Ghisleri (vládl 1566-1572) tvrdě vystupoval nejen proti nim, ale zavrhoval i afrodisiaka ve formě prášků. Jeho osobní lékař Bartolomeo Scappi však nedbal na tyto zákazy a sám připravoval „dráždivá jídla“, která svatému otci příležitostně podával. Za nejúčinnější považoval býčí paštiku. Tu zhotovoval podle následujícího předpisu: čtyři čerstvá býčí varlata byla dobře uvařena ve slané vodě, potom rozkrájena na drobné plátky, posypána pepřem, solí, skořicí a muškátovým oříškem a promíchána s jehněčími ledvinami, čerstvou šunkou, majoránkou, tymiánem a hřebíčkem.
     Příprava zvláštních „erotických pokrmů“ se zase neobešla bez určitých druhů ryb, ústřic, krabů, zvířat v ulitách a mušlích, želvího bujónu, lanýžů, celeru, humrů, langust, zázvoru, různě upravených druhů ovoce dušeného v pravém portském víně.
     Za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce, kvetl bohatě obchod s různými nápoji lásky, omlazujícími elixíry, krášlícími prostředky, tajemnými tinkturami a pilulkami. Podle přání zákazníka či zákaznice měly nejen přičarovat nevšední krásu, ztracené mládí, vytouženou rozkoš, ale též nepohodlné osobě smrt. Komplikované receptury často obsahovaly jako základ sušené španělské mušky a vnitřnosti z krtka, krev netopýra, šafrán, vanilku aj.
     Nápoji lásky se zabýval též učený lékař Nicolas Venette, který je uvádí ve své knize „Tableu de l´Amour Conjugale“ (Obraz lásky manželské). Tento zkušený doktor doporučoval jako zvláštní afrodisiakum směs složenou ze žloutku, varlat mladého kohouta, hovězího morku, krabů, garnátů, mléka, artyčoků, česneku a scinka. Dotyčný Venette zrazoval od koitu krátce po požití tohoto dráždivého prostředku, protože proces trávení prý účinek léku ruší.
     Kromě „působivých přípravků ke zlepšení pohlavní pohotovosti“, nabízel i takové, jenž naopak „překypující temperament krotily“.
     O různých druzích „čarodějnických nápojů a práškách“ se zmiňuje podivuhodná kniha „Instructio Romana“ (Římská instrukce), vydaná v Římě roku 1669.
     Vážený jenský profesor medicíny a filozofie J.H. Molitor ještě v roce 1676 doporučoval používat k posílení slabé potence koupel z minerální vody, jež obsahovala směs hliníku, antimonu, arzénu, dále ledku, kuchyňské soli, síry a skalice.
     Naproti tomu profesor chemie marburské univerzity Johann Hartmann považoval za velmi účinné elixír lásky dávicí prostředky, svěcenou vodu a antimon, vše svařené v nápoji.
     Velmi oblíbené byly též tzv. „náplasti lásky“, které ženy přikládaly na vhodná místa méně potentním mužům, „aby tak mohli požívat opět všechny radosti života“.
 
     Koncem 17. a 18. století byly v západní Evropě předmětem zájmu „orientální zázračné prostředky“. Ty měly „roznítit touhu“, „obnovit schopnosti milovat“, „zvýšit potenci“, „povzbudit tělo“, „zaručit soulož ochablým mužům“, „učiniti ženu povolnou muži“ apod.
     Návod na jeden takový „spolehlivý“ předpis praví: „Aby se „malý“ nebo ochablý úd ztopořil, vezme se stejné množství těchto látek: kopyšník (Hedysarum lagopodioides), laččhi (ibišek), kuštha (Costus speciosus nebo arabicus), vérakanda (kořen šafránu), gadžapippalí – „sloní pepř“ (Scindapsus officinalis), ašvagandha – „koňský smrad“ (Physalis flexuosa) a kořen kanér (kořen oleandru vonného – Nerium odorum) a tyto byliny se smísí s máslem“.
     Ve střední Evropě se „zázračné prostředky“ spíše opíraly o magické recepty než-li o vzácné a mnohdy nedostupné exotické rostliny. Aby se „síla“ nápojů lásky ještě více podpořila, vyžadovalo to splnit určité rituální podmínky. Jako názorný příklad může posloužit text z roku 1723, kde je zmínka o tom, jak muž získá „štěstí v lásce“:
     Vezme párek hrdliček v době páření, prořízne jim hrdlo a krví naplní novou, dosud nepoužívanou misku. Přidá přibližně stejné množství vlastní krve a tím potře vlasy milovaného děvčete. Pak napíše novým, ještě nepoužitým brkem namočeným do krvavé lázně na první stránku bible tato slova: „Kam půjdeš ty, půjdu i já. Kde budeš dlít ty, budu dlít i já. Tvůj národ je můj národ a tvůj Bůh je můj Bůh. Kde zemřeš ty, zemřu i já“.
     List z bible pak musí vytrhnout, zkropit svým semenem a vložit jej pod polštář. Zbytek tekutiny je pak nutno společně s milovanou ženou stejným dílem vypít z pohárů, které se ještě nikdy předtím nepoužily.
     Kouzelné obřady většinou vyžadovaly užívat rozmanité rostlinné šťávy, tinktury a elixíry v určitou dobu, např. v pátek (nejlépe připadl-li na třináctý den v měsíci), o půlnoci, za měsíčního svitu apod. Příkladem toho je elixír, pocházející od neznámého autora:
     „Semena z lopuchu roztluč a moždíři, přidej levé varle tříletého kozla, rozmačkej na prášek bílé chlupy černého psa, ustřižené v první den úplňku a sedmý den poté opálené, smíchej v láhvi s lihem a jedenadvacet dní ponech otevřené, aby se mohly vsáknout astrální síly. Pak zahusti na ohni, přidej čtyři kapky krokodýlího semene a vše přefiltruj. Při nedostatku krokodýlích semen může být výjimečně použito psího semene.“
     Z dalších známých rostlin platila tehdy za vyhlášené a mocné afrodisiakum plavuň vidlačka (Lycopodium clavatum) resp. její výtrusy, prodávané pod tajemným názvem „čarodějná mouka“.
     Jiné „léky“ se zase skládaly z terpentýnu, dryáku, oleje ze škorpiónů, z balzámu na údy, z hřebíčkového a sírového balzámu, z rozličných prášků ze suříku a modré skalice, lazuritu a z různých kořenů léčivých rostlin.
     Velký zájem mezi veřejností vzbudila latinsky psaná kniha Joanise Claudera, vydaná v roce 1661 v Lipsku pod názvem „De Philtris“ (O nápojích lásky). Později z tohoto díla čerpali inspiraci další méně slavní autoři.
     K pozoruhodným postavám konce 18. století náležel Donatien-Alphonse-Francois, alias markýz de Sade. Popsal jako první nejnovější způsoby extravagantní masochistické „terapie“ (bičování, týrání, trýznění apod.) a vysvětlil všechny její povzbuzující účinky při pohlavním styku. Značné vědomosti nabyl v oblasti přípravy „pokrmů lásky“. Běžně obdarovával ženy bonbóny, obsahující jako hlavní účinné afrodisiakum „španělské mušky“.
 
     Počátkem 19. století dochází k mohutnému rozvoji přírodních věd, a tím i lékařských věd. Přísné vědecké kritice byly podrobeny všelijaké tzv. „neléčící“ léky, kouzelné nápoje, zázračné elixíry.
     Roku 1889 upoutala značnou pozornost přednáška, kterou zveřejnil doktor Charles Edouard Brown-Séquard (1817-1894) na pařížské Akademii věd. Uváděl v ní, že po injikování výluhu ze zvířecích varlat, pocítil obnovení svěžích sil. Určitou obdobu tohoto pokusu lze najít v dávné minulosti. Již kdysi vařená, pečená, někdy i syrová kohoutí nebo býčí varlata sloužila jako nepostradatelné afrodisiakum.
     Tato nevšední „kůra“ způsobila úplnou senzaci. Četné deníky a ilustrované týdeníky okamžitě psaly palcovými titulky o nejnovější převratné omlazovací metodě, samozřejmě s patřičnou mírou nadsázky.
     Bohužel časem se zjistilo, že vychvalované účinky byly značně přehnané. Poté následovalo vystřízlivění a zároveň i velké zklamání. Nelze však doktorovi Brown-Séquardovi upřít určité badatelské prvenství. Jeho práce dala základ dalšímu vědeckému bádání. Osm let po jeho smrti byly objeveny anglickým lékařem Ernestem Henrym Starlingem ve spolupráci s W.M. Boylissem hormony.
 
     Ani ve 20. století nepoklesl zájem o různá afrodisiaka. Nejen v zahraničí, ale také v našich novinách a časopisech, se občas objevují lákavé inzeráty, které vychvalují „pilulky pro posílení energie“, „elixíry mládí“, „zázračné prostředky“, „patentní léky“, nabízející obnovu ztracené potence.
     Někdy se propagují zázračné pilulky pro muže ke zvýšení „tělesné síly“. Jejich hlavním účinným principem je yohimbin C21H26O3N2, alkaloid z kůry bujarníku yohimbe (Pausinystalia yohimbe neboli též Corynanthe yohimbe) z čeledi mořenovitých (Rubiaceae). Tento strom roste hlavně v tropické západní Africe, obzvláště kolem Guinejského zálivu, kde dosahuje výšky až 30 metrů. Vyznačuje se velkými, nápadnými listy a zvláštními květy, jež jsou uspořádané ve vidlicovitých latách.
     Zdejší obyvatelé považují odpradávna kůru za posilující lék ke zvýšení jejich potence.
     Domorodci označují tento strom jako „Yumbehoa“ nebo „Yohimboa“ a kůru pak názvy Yohimbehe, Yohimbé.
     Samotná kůra (Cortex yohimbe) přichází na trh v délce ¾ m a v tloušťce 2 až 10 mm. Její chuť je velmi hořká. Obsahuje přibližně 1 % yohimbinu. Vedle této sloučeniny jsou zastoupeny další alkaloidy jako yohimben, isoyohimbin, alloyohimbin, alfa-yohimbin aj.
     V minulosti byl yohimbin používán na evropském kontinentě jako lokální anestetikum (prostředek způsobující místní znecitlivění) v očním, ušním a krčním lékařství. Největší „slávu“ si však vydobyl jako účinné afrodisiakum nejen ve veterinární, ale též humánní medicíně. Svědčí o tom záznamy o celé řadě přípravků se jmény Aphrodine, Yohimvetol, Potentol. Tablety Rhome léčily impotenci a poluci (obsahovaly kromě yohimbinu též dusičnan strychninia, oddenky zázvoru, siličný vanilkový cukr, fosforečnan vápenatý).
     Jiné tablety s označením Virilis odstraňovaly neurastenii a impotenci. Hlavní jejich část tvořil prášek bujarníkové kůry smíchaný s lecitinem.
     Z farmakologického hlediska způsobuje yohimbin rozšíření arterií kůže, střevního kanálu, ledvin, genitálií.
     Dnes se yohimbin užívá v humánním lékařství jen zcela ojediněle při impotenci neurastenického původu, poruchách menstruačního cyklu, bolestivé menstruaci, neprůchodnosti střev.
     Současný platný Československý lékopis, čtvrté vydání (ČsL 4) uvádí yohimbin ve formě hydrochloridu – Yohimbinium chloratum C21H27ClN2O3. Jedná se o bílý, krystalický prášek, který je bez zápachu.
     Mezi další alkaloidy náleží kokain C17H21NO4, tj. původní rostlinná látka obsažená v listech keříku nebo stromku, jež dostal odborný botanický název rudoředkev koka (koka pravá)  - Erythroxylon coca, z čeledi rudodřevovitých (Erythroxylaceae).
     Rostlina pochází z vlhkých pralesů podhůří peruánských a bolivijských And, dnes však se pěstuje i v celé řadě tropických oblastí.
     Kokový keř dorůstá výše až 3 m. Pro široce eliptičné listy je charakteristické, že mají na spodní straně dva podlouhlé proužky. V období rozkvětu se objevují drobné bělavé až bělavězelené květy, které se vyznačují příjemnou vůní. Dozrávají v plody podobné šípkům.
     Koka patřila od věkách časů k významným náboženským a kultovním rostlinám v životě Inků. Její listy byly symbolem božstva a uctívaly se jako boží dar. Incká bohyně lásky se zobrazovala s větvičkou koky v ruce, neboť se věřilo, že koka pohlavně vzrušuje.
     Též nalezla uplatnění v inckém lékařství. Navracela ztracenou sílu a dodávala pozbytou energii. Jen někteří kněží a věštci mohli žvýkat koku tak dlouho, dokud se nedostali do stavu opojení. V tomto tranzu přicházeli do kontaktu s démony, a tím určovali chorobu nemocného, její budoucí průběh a následnou léčbu.
     Podle pověsti první Inka, „syn Slunce“, Mancu Capac, přišel z hor v okolí jezera Titicaca ke svému kmeni Kečuů, aby jej dovedl do nové vlasti v údolí Cuzca a jako dar přinesl „božskou rostlinu“ – větvičku koky. Druhá báje tvrdí, že jednu z hlavních manželek velikého Inky, Mayta Capac, nazvali lidé za její zásluhy Mama Coca – Matka Koka.
     Jako první Evropané poznali koku španělští dobyvatelé vedeni dobrodruhem Franciscem Pizarrem. Básník Tomás Ortiz v jednom dopise svému představenému píše, že Inkové žvýkají jakýsi list hayo, který je vzpružuje a rozveseluje a zbarvuje jim zuby do zelena.
     Do Francie z Bolívie přivezl keř Joseph de Jussein, a to v roce 1750. Již roku 1860 vyizoloval kokain v čisté formě Albert Niemann.
     Záhy se ukázalo, že tato sloučenina vykazuje velice zajímavé farmakologické působení. Průhledné, bezbarvé krystaly při dotyku vyvolaly přechodné znecitlivění. Tento poznatek vedl k tomu, že uvedená látka byla brzy zavedena do lékařské praxe jako tzv. lokální anestetikum. Umožňovala provádět chirurgům bezbolestné složité operace.
     Bohužel kokain nemá jen tyto vlastnosti. Dále silně povzbuzuje centrální nervovou soustavu, způsobuje blažený stav, pocit čilosti, navozuje sebevědomí. V kokainovém opojení bývá silně zvýšen pohlavní pud. Vyšší dávky vyvolávají omámení až halucinace.
     Dlouhodobé užívání kokainu vede k celkové tělesné zchátralosti, poruchám zažívání (zácpy, průjmy), nechutenství, nespavosti, lhostejnosti až apatii.
     Z kokainisty vzniká buď agresívní člověk, anebo jedinec duševně rozpolcený, trpící stihomamem. Objevují se u něho zrakové, sluchové a čichové poruchy. Většinou postižený vidí v obluzení dravou zvěř (makrozoopsie), kterou slyší nepřirozeně řvát a cítí přitom nepříjemné zápachy.
     Obzvláště po první světové válce se rozmohlo šňupání kokainu. Tento způsob pronikl zejména mezi francouzské prostitutky, neboť jim umožňoval dostatečnou sexuální čilost a činorodost. Mezi toxikomany měl kokain různé slangové názvy jako koks, vločka, led, C, sníh, bílý prášek, Charley, Dust, Girl.
     Dnes se rozšířila ve velkém jiná forma zneužívání kokainu, a to tzv. crack. Jde vlastně o vdechování kokainu v podobě cigaret. Jestliže kokain poškozuje různé tělesné orgány a z člověka se pomalu stává životní troska, crack ničí velmi rychle především mozkové buňky.
     Kokain proto jako zvlášť nebezpečná droga podléhá přísným zákonným ustanovením o omamných látkách, jejíž konvenci přijal i náš stát.
 
     Afrodiziakální účinky se připisují též dnes hojně zneužívané indické odrůdě konopí setého (Cannabis sativa varietas indica) z čeledi konopovitých (Cannabaceae).       
     Tato jednoletá, dvoudomá až 2 m vysoká, statná bylina má přímou lodyhu, dlanitě dělené listy, drobné květy.
     Na listech, hlavně na kvetoucích vrcholech samičích rostlin se tvoří mnoho žlázek, které produkují lepkavou, silně aromatickou, pryskyřičnatou hmotu. Ta je sbírána, sušena, ve tvaru tabulek nebo tyčinek zpracovávána na opojný prostředek hašiš, známý pod pojmenováním charas, bhang, ganja, dagga, Hitler apod. Listy a svrchní části konopí se označují jako marihuana, nebo též přezdívkami tea, pot, Mary Jane, hay, hemo, hash aj.         
     Podle dávné legendy prý indické konopí vyrostlo z vlasů boha Višnu. Droga je známa více než pět tisícročí, jak to dokládají některé historické prameny. Staří Číňané ji používali na odstranění únavy. Antičtí Řekové dali rostlině název „pramen štěstí“ a „budič smíchu“. Seznámili se s ní dávní Asyřané, Germáni a Hunové. Slavný lékař Galenos ve velké míře využíval její narkotické účinky.
     Pro své obluzující působení je v současnosti indické konopí masově zneužíváno. Po požití droga vyvolává příjemné snění, dobrou náladu, spokojenost. Smysly jsou někdy zostřeny, především sluch a chuť. Nepatrné šramoty toxikoman vnímá jako výstřely z děla, jindy zase zaznamenává otupění sluchu. Jídlo třeba jinak všední nabývá nevšední chutnosti. Obraz světa je chaotický, spojitosti se rozpadají, někdy naopak vzniká vztahovačnost. Dochází ke zvýšené sexuální touze.
     Tak jako každá toxikomanie vede i indické konopí k chátrání celé lidské osobnosti. Objevují se povahové přeměny v jednání, tj. postižení se stávají zlostnými, silně agresívními, mají bludy, strach z pronásledování a halucinace. Morální defekty, obzvláště sexuální, bývají velice časté.
     Taktéž indické konopí podléhá předpisům o omamných látkách.
 
     K získání lepší fyzické a sexuální výkonnosti se vnitřně používá včelí mateří kaše (Gelée royale – královské želé). Jde o viskózní produkt, jež tvoří ve slinných žlázách dělnice včely medonosné. Ten zaujímá výhradní potravu včelí matky po celou dobu jejího života, tzn. jak larválního vývoje, tak i po jejím vylíhnutí.
     Mateří kaše vzhledem připomíná kašovitou tekutinu, smetanovitě bílé barvy. Vyznačuje se charakteristickou slabě kořeněnou až pikantní chutí a vůní. Je částečně rozpustná ve vodě.
     Obsahuje značné množství bílkovin, sacharidů, hormonů, tuků, organických kyselin. Z vitaminů jsou nejvíce zastoupeny vitaminy skupiny B, a to hlavně B1 (thiamin), B2(riboflavin), B6 (pyridoxin), B12 (kyanokobalamin). Též byly identifikovány některé význačné prvky jako zinek, kobalt, draslík, vápník, měď, hliník aj.
     Jmenované obsahové látky příznivě působí na centrální nervovou soustavu (mají pozitivně stimulační účinek), srdce a cévní řečiště, nepřímo snižují vysoký krevní tlak, hladinu cholesterolu v krvi, ovlivňují krvetvorbu a látkovou výměnu bílkovin a sacharidů.
     Z toho plyne, že komplex těchto sloučenin výrazně zasahuje do regulačních mechanismů organismu, a tím podporuje zvýšení celkové vitality. Proto bývá mateří kaše používána také při léčení některých forem impotence a sexuální slabosti mužů, zvláště v důsledku vyššího věku, dále při výskytu frigidity u žen.
     Včelí mateří kaše se terapeuticky využívá buď samotná, anebo v kombinaci s dalšími přírodními přípravky, zejména s extraktem ženšenu.
 
     Sovětský farmaceutický průmysl vyrábí preparát Pantocrin, což je lihový výtažek z jarních parohů jelena marala a sika.
     Zmíněný lék vykazuje stimulační účinky na růst, rozvoj a odolnost organismu. Zvyšuje práceschopnost, působí příznivě na psychiku, umožňuje zlepšení činnosti pohlavních orgánů.
     Pantocrin se používá hlavně při neurastenii, neuróze, astenii (celková tělesná slabost), impotenci u mužů, u nichž převládají deprese a u nichž došlo k všeobecné slabosti.
     Denní dávka extraktu činí 30 až 40 kapek půl hodiny před jídlem, dvakrát denně. Doba léčení trvá 2 až 3 týdny. Po patnáctidenní přestávce je možno léčení zopakovat.
     Výtažek se nedoporučuje užívat u pacientů, kteří trpí zvýšenou srážlivostí krve, arteriosklerózou, záněty ledvin.
     V posledních desetiletích nebývale vzrostla spotřeba tzv. mužských a ženských steroidních hormonů a jejich derivátů. Pro muže se objevily na trhu rozličné přípravky s vysokými dávkami androgenů (hlavně s využitím testosteronu), pro ženy pak s nadměrnými koncentracemi estrogenů, obojí většinou ve směsi s vitaminem E.
     Po jejich požití lidé cítili subjektivní zlepšení svého celkového stavu, téměř okamžitě byli vitálnější, svěžejší, žádostiví požitků života a lásky.
    Velké naděje vkládané do těchto pohlavních hormonů přinesly však zklamání. Potvrdilo se, že jejich neuvážené, dlouhodobé a neopodstatněné užívání vede k negativním reakcím s trvalými následky pro lidské zdraví. U mužů jsou to například tyto nežádoucí účinky: impotence, edémy, žloutenky, rakovina prostaty. V ženské populaci pak způsobují nechuť k jídlu, zvracení, průjmy, záněty žil, napětí v prsech. Podezřelé jsou též z rakoviny prsů a dělohy.
 
     Závěrem lze konstatovat, že již od dob šerého dávnověku toužil člověk zpomalit chod života, získat vymizelé síly, a tím i sexuální aktivitu. Jeho boj proti přírodním zákonům však stejně končil neúspěchem, neboť se ukázalo, že neexistují žádné kouzelné a čarovné prostředky, které by průběh stárnutí organismu zastavily.
     Cílem současné vědy je zmírnit a zpomalit tento proces. Přesto však není v její moci jej donekonečna prodlužovat. S tímto faktorem se bohužel musí každý z nás spokojit a vyrovnat
 
(Publikováno ve Spirit party dne 14. února 1992)