Mák setý a morfinismus

​     Historie potvrzuje, že zneužívání rozličných omamných látek sahá až do dávné minulosti. Díky těmto prostředkům si lidé zlepšovali náladu, zapomínali na bolest, každodenní strasti, vstupovali do kontaktu s bohy. Věřili, že jim přinesou věčnou nesmrtelnost, vášnivou lásku, ztracené mládí apod.
     Mezi nejstarší známé rostliny této skupiny náleží mák setý (Papaver somniferum) z čeledi mákovitých (Papaveraceae).
     Jde o jednoletou bylinu, která dosahuje výše až 1 m. Vyznačuje se přímou lysou lodyhou. Existuje v různých kultivarech, z nichž nejhojnější jsou dva zástupci. Tím prvním představitelem je nápadná bílá odrůda – varietas alba, která kvete bíle až fialově a dozrává v bělavá semena. Druhý exemplář, tj. černá odrůda – varietas nigra – má purpurové až tmavě fialové květy a modravě černá semena.
     Mák patřil od nepaměti k významným kulturním bylinám. Dokládají to archeologické výzkumy prováděné na území Švýcarska a Itálie. Při vědeckých průzkumech byly nalezeny v kolových stavbách z doby kamenné zbytky makových semen a makovic.
     Nálezy z dob minulých potvrdily, že staří Sumerové pěstovali mák nejen pro olejnatá semena, nýbrž i jako tzv. „spánkovou rostlinu“. V prastaré Mezopotámii zase považovali mák za spolehlivý „snodárný prostředek“.
     Podle některých historiků to byli Asyřané, kteří se jako první seznámili s touto nevšední bylinou. Jedni autoři tvrdí, že rostlina byla hojně pěstována v Egyptě, zejména v osadě Mékón, což v překladu znamená „město máku“. Dávní Egypťané používali odvar z makových listů jako lék proti rozmanitým bolestem. Údajně zasvětil do této přípravy egyptské lékaře samotný bůh Thot.
     Plod máku se stal pro značnou rozmnožovací schopnost symbolem plodnosti a života u některých božstvech, především u spanilé Héry a Afrodity.
     O máku kolovaly různé pověsti, legendy a báje. Jedna z nich praví, že řecká bohyně Démétér, bloudící v zármutku nad ztrátou své dcery Proserpiny, našla jednoho dne v blízkosti města Mekonu rostlinu, jejíž odvar zmírnil její žal.
     U Řeků držel nad mákem ochranou ruku Hypnos. Tehdejší lidé věřili tomu, že tento bůh spánku přichází na svět každou noc ze své temné jeskyně z daleké severní země Kimmeriů. Doprovázeli ho synové Fobétor, Fantas a hlavně bůh snů, smrti, země a její úrody Morfeus. Posledně jmenovaný býval zobrazován s makovým věncem kolem hlavy.
     Na starobylých řeckých kamejích je zachycena Nyx, bohyně noci, s makovicemi. Terakotové sošky z Knóssu drží v rukách rovněž naříznuté makovice.
     Řečtí a římští lékaři s oblibou využívali nápoj z makových tobolek pro opojné účinky. Teprve až ve 2. a 3. století před Kristem začali zavádět do lékařské praxe zaschlou šťávu z makovic, známou jako opium, mekonium, lacrimae papaveris.         
     Označení „opium“ pochází z řeckého výrazu „opos“ = šťáva. Opium se získávalo tak, že se po 10 až 14 dnech po odpadnutí květních plátků nařízly navečer mladé nezralé makovice. Vznikla mléčná šťáva – latex, která na vzduchu ztmavla v hnědou, pružnou hmotu. Druhý den ráno se sesbírala tato látka neboli opium. Pak následovalo formování opia do koláčků nebo bochníčků, jejichž hmotnost činila 0,3 až 3 kg. K získání 1 kg opia bylo třeba nařezat přibližně 20 000 tobolek. Z jedné makovice se sesbíralo asi 0,014 až 0,05 g opia.
     Proslulý pěvec Homér, narozený přibližně v druhé polovině 8. století před naším letopočtem se zmiňuje ve čtvrtém zpěvu Odysseje o účinku zázračného nápoje – népethés, obsahující patrně opium, který požila Meneláova dcera Helena, aby zahnala černé myšlenky na Odysseou syna Télemacha. Tekutinu získala od Egypťanky Polydamny. Dále básník píše o Helenině trojské směsi – „tišící všechnu bolest a svár a přinášející zapomenutí každé nemoci“.
     Slavný lékař Claudius Galenus z Pergamonu (2.stol.př.n.l.) připravoval pro císaře Marca Aurelia nápoj, jehož hlavní součástí bylo opium.
     Ebersův papyrus (asi 1522 př.n.l.), nalezený v Thébách, pojednává o chorobách, léčení, receptech a zaříkávání. Obsahuje přibližně 700 léčiv přírodního původu, mezi nimiž nesmělo chybět opium jako zklidňující lék.
     „Otec medicíny“, Hippokrates (460 až 375 př.n.l.), uvádí mák, resp. zaschlou šťávu z makovic – thébaicum – jako spolehlivé hypnotikum (prostředek vyvolávající spánek) a narkotikum (lék působící opojně). Doporučoval ji též při nemocech zažívací trubice, plic a dělohy.
     Traduje se, že ocet, smíchaný se žlučí a podávaný Kristovi na kříži, obsahoval opium. Vyplývá to z původního hebrejského výrazu, kde slovo rôš znamená nejen žluč, ale i opium.         
     Vojenský lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby ve svém rozsáhlém díle vzpomíná mekonium (mékonion), tj. opium dovezené z řeckého města Sykionu, přejmenované pro svůj věhlas v získávání opia na Mecone. V jeho spisech nalézáme též pro opium termín thebaicum, odvozený od egyptských Théb.
     Tento lékař se zmiňuje o sirupu, který byl připravený z drogy zvané „diacodum“. Je zajímavé, že uvedený přípravek existuje v současnosti v některých evropských lékárnách pod názvem Syrupus Diacodii. Jeho základ tvoří dvě složky, a to opiová tinktura a cukerný sirup.
     Dioscorides zastával názor, že to byl lékař Diagoras (4. stol. př.n.l.), který jako první využíval k léčení opium. Podle jiných autorů je přisuzováno prvenství Theophrastovi z Eresu, jenž popisuje nařezávání makovic „mecones“. Vytékající šťávu považoval za neocenitelné léčivo.
     Avšak ani toto tvrzení není věrohodné, neboť již dávno předtím přešlo používání opia do Řecka z Malé Asie, kde především v Bythinii tento produkt po staletí zpracovávali. Zde se vzácné opium uplatnilo hlavně při léčbě kolik, průjmů a úplavice.
     Samotný Dioscorides rozlišoval máky podle určitých botanických znaků. Dělil je na několik druhů, například na mák bělosemenný, tmavosemenný a planý.
     Také jiní antičtí lékaři jako Silvius a Plinius podávali často pacientům opium, především jako lék „zapomnění bolestí“ – ad oblivionem doloris. 
     Básník Vergilius v Aeneidě líčí smrt draka, jemuž kněžka chrámu podala med smíchaný s opiem.
     Řecký filozof, astronom a lékař Sextus Empiricus ve 2. století popsal příběh ženy Lysidy, která zkonzumovala denně velké množství opia, aniž jevila příznaky otravy.
     Díky arabským lékařům se opium šířilo v 9. století přes Persii do Indie a Číny. Například na teritoriu Persie bylo předepisováno při obezitě, v Indii zase proti malárii.
     Největší rozkvět pěstování máku v Číně proběhl za vlády dynastie Tchang. Zmínku o tom lze najít ve svazku s názvem Kai-pao pen-cchao, kde je uvedeno opium jako lék odstraňující bolesti a nespavost. Básně, které napsal Su Tung-pcho, zase oslavují opium jako prostředek vyvolávající nepopsatelné rozkoše a zvyšující pohlavní pud, tedy jako afrodisiakum.
     Zprvu bylo opium používáno v Číně jen k lékařským účelům. Postupně docházelo k jeho zneužívání, obzvláště ve formě kouření. Není divu, že spotřeba opia rázem enormně stoupla. Domácí zdroje již nestačily, a tak opium dováželi do země zprvu Portugalci a později Angličané. Když se čínská vláda začala dovozu a šíření bránit, vstoupila Anglie s Čínou v roce 1840 do války, která je známa jako tzv. „opiová válka“. Konflikt nakonec skončil vítězstvím anglických vojsk. Tím byl opět otevřen dovoz opia do Číny. Teprve až v roce 1919 se uskutečnil v Pekingu mezinárodní kongres, který učinil tomuto podnikání konec.
     Dnes produkce opia podléhá mezinárodní kontrole, která je svěřena Mezinárodnímu kontrolnímu úřadu pro narkotika Spojených národů (International Narcotics Control Board of the United Nations). Mezi současné producenty opia se řadí zejména Turecko, Indie, dřívější Jugoslávie a bývalý Sovětský svaz.
     Do Evropy proniklo opium v raném středověku díky arabským léčitelům, kteří tento lék často podávali nemocným při rozmanitých příležitostech.
     Velkou zásluhu o rozšíření opiových přípravků měl věhlasný Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1493-1541), známý spíše jako Paracelsus. Zmíněný zakladatel tzv. iatrochemické školy uvádí opium pod označením laudanum. Název je odvozen buď od latinského laudare = chválit (pro blahodárné účinky), anebo se jedná o zkomoleninu latinského slova ladanum = pryskyřice.
     Paracelsus řadil opium k šesti základním látkám – sex principes simplicium – vedle kořene reveně (Radix rhei), kořene hlavěnky dávivé (Radix ipecacuanhae), chinovníkové kůry (Cortex chinae), náprstníku (Digitalis) a námele (Secale cornutum). Zvláště cenné bylo „opium thebaicum“ dovážené z Egypta.
     Angličan Thomas Sydenham (1624-1689) často používal tzv. laudanum liquidum, což byl alkoholický roztok opia s přídavkem šafránu.
     Anglický lékař a pověstný pirát Thomas Dover (1662-1742) zavedl do lékařské praxe prášky proti kašli, které nesly jeho jméno – Doverské prášky (Pulvis Doveri neboli Pulvis ipecacuanhae opiatus). Poprvé složení uveřejnil roku 1732. Prášky obsahovaly 10 g práškovaného opia, 10 g sušeného kořene hlavěnky dávivé a 80 g mléčného cukru.
     Jako zajímavost lze uvést, že Dover zachránil trosečníka Alexandra Selkirka, kterého později literárně ztvárnil Daniel Defoe jako Robinsona Crusoe.
     Do medicíny se postupně zaváděly rozmanité preparáty, jejichž základ tvořilo opium, jako například odvary (Decoctum papaveris), výtažky (Extractum papaveris, Extractum opii, Extractum opii concentratum), lihové výluhy (Tinctura opii simplex, Tinctura opii crocata, Tinctura opii benzoica), pilulky (Pilulae opiatae, Pilulae opii et camphorae, Pilulae opii compositae), octy (Acetum opii), vína (Vinum opii), mazání (Linimentum opii), pastilky (Pastilli opii), lektvary (Electuarium antidysentericum).        
     Velmi jemně práškované opium bylo nezbytnou součástí theriaku (Theriaca), který vedle opia obsahoval kozlíkový kořen, mořskou cibuli, kardamonu, med, skořici. Tento univerzální lék se někdy skládal až ze 60 složek. 
     Některé dobové lékopisy uváděly práškované opium zpracované do masti, jež měla vyvolat potrat, jak tomu bylo v případě Unguentum abortivum.
     Značnou zásluhu v šíření opia sehrálo Turecko. Sultánova armáda totiž způsobila, že se bílé opojení v porobených státech rozmohlo jako morová nákaza.      
     Zájem o opium zesílil na evropském kontinentě právě v 18. století, především v Anglii a Německu. V těchto zemích se zemědělci snažili pěstovat mák hlavně pro získání opia. Bohužel jejich počin ztroskotal. Ukázalo se, že produkce opia je značně nerentabilní.
     Mezi pašeráky a toxikomany existovaly pro opium různé krycí názvy jako „o“, „hard stuff“, „brown stuff“ aj. Vedle surového opia se uplatnilo částečně rafinované opium tzv. chandu neboli čandu.Bylo to surové opium speciálně upravené, fermentované, pražené nad plamenem apod. Méně majetné vrstvy používaly tzv. „dross“ – popel z vykouřeného opia, který měl sice účinky opia, avšak mnohem slabší.
     Již v 17. století se uskutečnily pokusy získat tzv. magisterium opii, tj. účinnou složku opia.
     Teprve roku 1803 připravil pařížský lékárník Charles Louis Derosne z opia alkoholický extrakt, z něhož separoval sůl alkalického charakteru – „Sal de Derosne“.
     Podobnými experimenty se zabýval i Francouz M.A. Séguin, chemik, působící v Napolenových službách.
     Převrat způsobil až německý lékárník Friedrich Wilhelm Sertürner, který izoloval roku 1806 z opia bílý, krystalický prášek – morfin. Název této látky je odvozený od řeckého boha snů Morfea.
     S bouřlivým rozvojem exaktních věd se rozšířily i poznatky o přírodních sloučeninách. Zjistilo se, že opium kromě morfinu obsahuje přibližně 40 rozličných alkaloidů, které se nacházejí v podobě solí kyseliny mekonové, mléčné, fumarové a sírové. Zbytek opia tvoří slizy, pryskyřice, bílkoviny, kaučuk, vosky, enzymy aj.
     Kdysi se v lékárnách z morfinu zhotovovaly rozmanité přípravky jako pilulky a sirupy proti kašli (Pilulae contra tussim, Sirupus morphini), zklidňující tinkturu (Tinctura sedativa), mast proti hemoroidům (Unguentum antihaemorrhoidale), mast proti neuralgiím (Unguentum antineuralgicum), čípky proti bolesti (Suppositoria morphini) a dokonce pilulky proti cukrovce (Pilulae antidiabeticae). Namátkou lze též uvést růžové kapky (Guttae rosae), které uváděl dánský lékopis z roku 1933 (Pharmacopaea Danica). Obsahovaly morfin, líh, košinelovou tinkturu, destilovanou vodu.
     Objev morfinu vyvolal i jeho zneužívání neboli morfinismus. Termín morfinismus poprvé užil Lövinstein v roce 1875 (německy Morphinsucht). První příznaky akutního morfinismu byly zjištěny v Německu mezi prostými vojáky. Přispěl k tomu i Angličan Wood, který objevil možnost vpichování morfinu pod kůži. Koncem minulého století a začátkem 20. století pronikl morfin do mondénních kruhů. Tato neřest byla pokládána za nezbytnou součást společenského života. Po první světové válce například pařížská policie registrovala již na 50 000 morfinistů.
     První stadia morfinismu jsou charakterizována euforií (příjemná tělesná a duševní pohoda), vzápětí nastává stav hluboké úzkosti, provázený psychickými mukami. Touha po další dávce je neodolatelná, a tak se stává, že narkoman ve snaze získat drogu falšuje recepty, krade léky, vykrádá lékárny, neštítí se násilných činů nebo i vraždy.
     V malých dávkách (0,01 g) působí morfin otupení citlivosti a dráždivosti, zmírňuje bolest, vyvolává bohulibé pocity, zvláštní sny s bohatou fantazií. Po vyšších dózách nastává hluboký spánek, po nadměrných pak smrt vlivem obrny kůry mozkové a zástavy dechu.
     Nebezpečí opia a morfinu spočívá v tom, že u toxikomanů vzniká návyk, který se projevuje fyzickou závislostí. Typickou vlastností je tolerance, to znamená, že k vyvolání stejného účinku je zapotřebí použít vyšší dávku. Jsou popsány případy, kdy morfinista požil najednou až 14 g morfinu.
      Daleko nebezpečnější látkou než morfin se stal heroin (heroinum, diacetylmorfin), který byl v roce 1898 připravený firmou Bayer, resp. německým chemikem Dresserem. Tento polosyntetický derivát morfinu lékaři v Německu zprvu pokládali téměř za zázračný prostředek při léčbě kašle, průjmů, bronchitidy, tuberkulózy, psychických depresí, alkoholismu a též morfinismu. Heroin se šňupal, inhaloval nebo byl aplikován injekčně.
     Je překvapující, že odborník na omamné látky doktor R. Porak si v roce 1927 stěžoval na malý zájem o zavedený lék. Tento francouzský profesor píše: „Obecně se přehlíží, jak obdivuhodně zmírňuje heroin bolesti, všechny bolesti bez výjimky… Při všech bolestech působí mnohem účinněji než morfin nebo všechny ostatní výtažky, a navíc vyvolává zvláštní euforii, které jiné preparáty nevyvolávají… Kromě analgetického účinku je heroin svrchovaným lékem při záchvatech akutní melancholie.“
     O několik řádek níže autor uvádí, že s úspěchem předepisuje heroin při sebevražedných stavech.
     Doktor Porak netušil jakou pohromu tento smrtelný jed časem způsobí. Heroin se záhy rozšířil z Německa do Francie, Itálie, Španělska a ovládl i Orient. Na Dálném východě byly k dostání „červené pilulky“, které obsahovaly směs heroinu, morfinu, kofeinu a dalších ingrediencí. Ve 30. letech minulého století vítězí heroin jako nejrozšířenější droga na půdě Spojených států.
     Dnes heroin úplně zmizel z lékařské praxe, neboť patří k nejobávanějším omamným látkám. Je přibližně 6 x účinnější než morfin, ale zároveň daleko toxičtější. Vyvolává mnohem těžší abstinenční krize. Při chronickém užívání se vyskytuje celkové oslabení, nespavost, nevolnost, obvyklé jsou též psychické poruchy, křeče, srdeční záchvaty. Dochází k celkovému chátrání osobnosti.
     Na rozdíl od opia, jehož účinek trvá přibližně 10 až 12 hodin, působí heroin velmi rychle, ale jeho účinek záhy klesá. Proto si musí obvykle toxikoman píchat injekce každé tři hodiny a zároveň i postupně zvyšovat dávku.
     V poslední době je zneužíván kodein (methylmorfin), tj. přirozený alkaloid opia. Byl objevený v roce 1832 Francouzem Robiquetem. Lékaři kodein doporučovali hlavně u nemocných s úporným kašlem. Tvořil součást různých analgetických, antipyretických (na snížení horečky), antineuralgických, sedativních léků jako například Pilulae codeini, Pulvis analgeticus fortis, Sirupus codeini fortior, Mixtura codeini bromata aj.
     Poměrně nedávné farmakologické studie prokázaly, že kodein prochází v organismu částečnou demethylací a mění se na morfin. Nelze se proto divit, že v posledních letech náleží k vyhledávanému „zboží“ mezi narkomany.
     Z historických pramenů vyplývá že výše uvedené drogy značně ovlivnily život mnohých významných osobností. Kupříkladu proslulý kardinál Richelieu, zakladatel královského absolutismu a Francouzské akademie, byl závislý na opiu. Své neurotické stavy a fyzickou bolest mírnil diascordiem a laudanem. Tyto léky mu připravoval osobní lékař, astronom a básník Fracastoro Girolamo (1484-1553).
     Tvrdí se, že francouzský skladatel Hector Berlioz (1803-1869) ve své Fantastické symfonii ztvárnil prožitky z opiového opojení.
     Vynikající básník Jean Cocteau v knize „Deník jedné detoxikace“ popisuje vlastní zážitky poživače opia. Sám této vášni natolik propadl, že se musel ústavně léčit. Na stránkách deníku můžeme číst jeho varování: „Doufám, že se mé řádky dostanou do lékařských prací a do literatury o  opiu. Mohou sloužit jako průvodce začátečníkům, kteří v pomalosti opia nepoznávají jednu z nejnebezpečnějších tváří rychlosti“.
     Slavná francouzská zpěvačka Edith Piaf ve svých pamětech „Ma vie“ zaznamenala svůj vlastní osud – tragédii morfinistky. Ke konci života byla na morfinu tak závislá, že si drogu do těla vpravovala injekční stříkačkou i v průběhu vystoupení, aby se nezhroutila.