Šestý den po novoluní řekl starý čaroděj svému  jedinému  synovi: 
     „Drahý chlapče, nastal čas, abys i ty poznal, jak to chodí v lidské říši. Na vlastní kůži se přesvědčíš, že život lidí má poněkud jiná pravidla než jsou ta
naše.                                      
     Mladík nadšeně souhlasil. Již dlouho prosil otce, aby mohl nahlédnou do podivuhodných člověčích duší. Nyní se mu přání splnilo.
     „Aby tě nikdo nepoznal,  oblékneš se do šatu obyčejného chasníka.“
     Jak stařec řekl, tak se i stalo.
     Mladý čaroděj vstoupil do světa lidí. - K večeru ho nohy donesly do jednoho neznámého království - do malé vsi, která ležela v dolíku pod zámkem. Ocitl se rovnou před zájezdním hostincem. A tu si vybavil otcovu radu: Pokud se chceš dozvědět o poměrech v nějaké zemi, zajdi buď mezi prostý lid, anebo do hospody.
     Tak tedy vkročil do místního šenku. Uvítala ho bodrá hospodská:
     „Vítej u nás, mládenečku! Ty zajisté nejsi zdejší, není-liž  pravda?“
     „Děkuji za pěkné přivítání,“ řekl kouzelník, „skutečně přicházím z odlehlých míst. Má vlast se nachází až za hřebeny nebeských hor.“
     „Zasedni za stůl, jistě jsi už hladový.“
     Mladý muž se nedal dvakrát pobízet.
     Žena donesla vařené klobásy, čerstvě upečený chléb, uzenou šunku, domácí vajíčka a korbel tmavého piva.“ 
     Kouzelníkovi se z těch dobrot dělaly boule za ušima. Když dojedl, řekl pochvalně:
     „Byla to hotová královská hostina!“ 
     „A vidíš, náš král nad naším prostým jídlem ohrnuje nos,“ posteskla si hospodská.    
     „Co tedy jí?“      
     „Musím ti o něm něco povědět. - Je velký labužník. Proto nechal povolat z cizích zemí ty nejlepší kuchaře. Každý den má k obědu jiný pokrm. Jeden den si poručí španělské ptáčky, druhý den francouzské brambory, pak německý ajntopf. Potom následuje třeba vídeňský řízek, maďarský guláš, anglický a tatarský biftek…“
     „Je to opravdový požitkář!“ řekl uznale host.
     „Jakýpak požitkář! Měl by někdy ochutnat také naše prostá selská jídla,“ durdila se šenkýřka, „třeba škubánky, švestkové knedlíky, rajskou omáčku, svíčkovou na smetaně nebo pečenou domácí husu.“
     Kouzelník pozorně poslouchal a pak řekl:
     „Paní hostinská, já už to nějak zařídím, aby bylo po vašem. A věřte tomu, že jednou k vám bude chodit na oběd i samotný král!“
     „Ty bys to dokázal?“
     „Právě jsem dostal skvělý nápad. Vypůjčím si od vás jenom dvě menší vědra na vodu.“
     „A k čemupak ti budou?“
     „To je tajemství. Ráno mi je nachystejte před stavení a o nic víc se nestarejte.“
     Hostinská sice nad tím kroutila hlavou, ale souhlasila.
     Kouzelník se po úmorné cestě uložil k spánku. V nadýchaných peřinách okamžitě usnul. Připadal si málem jak v nebi.
      Ráno po snídani se vydal s vědry k zámku. Cestou změnil podobu. Z obyčejného vesnického pacholka se stal vážený kupec.
     Přešel sedm kamenů a byl u zámku. Hned se nechal ohlásit u krále.
     „Vaše Jasnosti, je tady nějaký cizinec a chce s vámi mluvit. Tvrdí, že donesl vzácný dar,“ řekl komoří.
     Královi se rozzářily oči.
     „Tak proč ho nepozveš dál?“
     Sloužící zmizel. Za chvíli se objevil s cizincem. Ten vypadal vskutku podivně. Měl na sobě vyšívaný bílý oblek, na hlavě mu seděl černý klobouk. V ruce nesl dvě vědra, přikrytá hedvábnými šátky. Když předstoupil před panovníka, nádoby položil na zem, uklonil se a pravil:
      „Přicházím z předalekých dálek. Až ze samotného Siamu! Odtud jsem Vaší Výsosti přinesl jedinečné, drahocenné zboží.“
     „Co to je za zázrak?“ netrpělivě se zeptal vladař.
     „Inu, není to ani tak věc, ale spíše zvláštní,  velejemná pochoutka.“
     Král nastražil uši.
     Neznámý odkryl tkaniny a řekl:
     „V jedné kádi je velká ryba - v druhé docela maličká. Ta první je k snědku, ta druhá musí teprve dorůst. Považte, trvá to nekonečných pět let.“
     Panovník přistoupil blíže a  podíval se do nádob.
     „Takové podměrečné ryby žijí běžně v našem královském potoce,“ řekl zklamaně.
     „Pravda, ti živočichové nejsou velcí. Ale to jejich masíčko! Jedna báseň,“ chlubil se cizinec.
     „Ty ryby vypadají jako obyčejné bělice.“
     „Zdání někdy klame, Výsosti! Podívejte se na ně pozorněji ještě jednou.“
     Vladař znovu nahlédl do džberů.
     „Předtím byly bílé, teď obě zčervenaly!“
     „Však jsem vám říkal, že to nejsou jen tak ledajaká stvoření.“
     Král se nestačil divit.
     „Jsou to velice drahocenné a kouzelné rybky. Tito tvorové žijí v nepřístupných horských jezerech. Jen málokomu se podaří dostat do těch končin, natož je chytit. Přebývají totiž na dně a jen jednou za rok vyplouvají na hladinu. Jsou nesmírně plaché a  bojácné.
     Král bedlivě poslouchal každé slovo.
     „Kdo tu rybu sní, bude obdařen neobvyklými vlastnostmi.“
     "Co stojí ta mřenka?“ zeptal se král.
     „Nic. Je zadarmo - Gratis. Je to dar. Doneslo se mi, že váš královský jazýček je zvyklý jen na samé vybrané pochoutky. Proto jsem chtěl Vaší výsosti udělat radost.“
     Takovou zprávou byl král polichocen. Vždyť zadarmo člověk dostane leda tak kašel.
     Cizinec předal dar, rozloučil se a  odešel.
     Krále přemítal:
     „Jaké zázračné vlastnosti v sobě asi ta ryba ukrývá? Škoda, že jsem se nezeptal. - Však se uvidí.“
     Nemohl se dočkat až rybu ochutná.
     Povolal k sobě toho nejzkušenějšího kuchaře a přísně mu pravil:
     „Tu pochoutku připravíš na másle. Ale to ti povídám, ani ždibíček nesmíš pozřít!“
     Záhy se z kuchyně linula libá vůně. Zaplavila celý zámek. Zasáhla i králův nos. V ten okamžik se mu začaly sbíhat sliny.
     Čekání se zdálo být nekonečné.
     Náhle se otevřely dveře a vstoupil sluha. Na porcelánovém podnosu nesl tu voňavoučkou lahůdku. Tác položil před vladaře.
     Ten nevěřil svým očím. Upečená ryba byla celá modrá.
     „To je mi vskutku nevšední úkaz. Nejprve bílá, potom červená, a teď tohle!“ podivil se.
     Pustil se do jídla. Mělo skutečně vynikající chuť. V ústech se jenom rozplývalo. Po výtečném obědě se o slovo přihlásila žízeň. Jak je všeobecně známo, ryba chce plavat! Král zavolal na sloužícího:
     „Ko-ko-ko-ko-mo-mo-ří…..do-do-do-nes mi ví-ví-ví-no!“
     A tak začal koktat.
     Rázem si uvědomil, že cizinec opravdu nelhal. Ta ryba měla nad člověkem kouzelnou moc.
     Král byl rudý vzteky jak krocan. Za ten nemístný žert chtěl opovážlivce co nejpřísněji potrestat.
     Okamžitě vyslal do všech světových stran vojsko, aby přivedlo toho nezdárného kupce.
     Ozbrojenci prohledali křížem krážem celé království. Leč marně. Po neznámém muži nebylo ani památky. Zem se po něm slehla. Utrmácení vojáci se vrátili pozdě k večeru s nepořízenou.      
     Tu noc se zdál králi zvláštní sen. Někdo jakoby z dálky k němu tiše promlouval: „Až sníš tu druhou rybu, kouzlo pomine.“ Po těch slovech tvrdě usnul.
     Ráno král vstal a hned spěchal k vědru.
     Smutně se díval na osamělou maličkou rybičku. Bedlivě si ji prohlížel, jestli náhodou přes noc nepovyrostla.
     Den po dni se potom na ni chodil dívat.
     Pět let uteklo jako voda. Když král pozřel tu druhou rybu,  opět mluvil bez zadrhávání.
     A tenkrát se zařekl: „Už nikdy nebudu jíst žádné cizí pokrmy, i kdyby vypadaly sebe kouzelněji!“
     Všechny věhlasné kuchaře propustil. - K jeho uším se doneslo, že nejlepší kuchařkou v okolí je hostinská z hospody tam dole v podzámčí. Nelenil a vydal se za ní.
     Ta když uviděla krále málem ztratila řeč. Rychle se však vzpamatovala.
Neohlášenou návštěvu uhostila koprovou omáčku s knedlíkem. Ta vždy slavila úspěch. Neznala nikdo, kdo by se po ní neoblizoval! Výjimkou nebyl ani samotný vládce. Dokonce mu musela ještě jednu porci přidat.
     „Ten chasník byl ale pěkné kvítko, když dokázal všechno tohle spískat,“ usmívala se šenkýřka.
     Zavzpomínala na prorocká slova onoho sympatického mladíčka. Kdyby jen věděla, že ji tenkrát navštívil pravý a nefalšovaný kouzelník!