Puškinova smrt

Akademik Prokop Málek
         
     5 hodin, středa, 27. ledna 1837... Černá říčka za Něvou…
 
     Krajina byla zasněžená, nastával soumrak. Sekundanti odměřili deset kroků, soupeřové stanuli s namířenými pistolemi. Na daný povel vystřelil první ď Anthes. Puškin klesl okamžitě se slovy: „Jsem raněn“ a hlava se mu zaryla do sněhu. Svědkové i d' Anthès přiskočili k němu - lékaře na bojišti nebylo - a měli za to, že jest mrtev. Po několika okamžicích se však vzpamatoval, zdvihl se, opřen levicí o sníh, a se slovy: „Stůjte, mám ještě tolik sil, abych vypálil svoji ránu“ ukázal
ď Anthèsu, aby zaujal místo u bariéry: Po výstřelu zapotácel se i ď Anthès a také klesl. Puškin vyhodil pistoli do výše a vykřikl: „Bravo!“
 
     Jaromír Hrubý: A. S. Puškin
 
     V poslední době se k nevyjasněným otázkám kolem Puškinovy smrti znovu vrátil akademik B. V. Petrovskij. Impulsem k jeho studii byla snaha očistit lékaře obklopující básníka v oné kritické době od podezření, že byli zataženi do komplotu reakčních sil proti Puškinovi. Nepřistupoval však k řešení těchto otázek apriorně. Snažil se na podkladě rozboru starších názorů a studia materiálu z Puškinova muzea v Moskvě i Leningradě o co nejširší o nejobjektivnější pohled. Jako lékař se soustředil hlavně no medicínské otázky, ovšem na pozadí společenských jevů dané doby.
     Každý, kdo chce rozumět složitým problémům kolem Puškinovy smrti, si musí položit čtyři hlavní otázky:
- zda se dalo souboji zabránit
- zda byl A. S. Puškin po svém zranění léčen „lege artis“ na úrovni své doby
- jaký byl odborný a morální profil lékařů a felčarů, kteří jej ošetřovali,  a zda mu
  věnovali patřičnou péči
- jaká byla vyhlídka na Puškinovo přežití při nynějším stavu medicíny.
     Na tyto otázky budeme postupně hledat odpovědi.
 
     Souboj no Černé říčce a co tomu předcházelo 
     Souboj mezi A. S. Puškinem a ď Anthèsem byl tragickým vyvrcholením stále se zostřujících rozporů mezi pokrokovými, progresivními názory a postoji A. S. Puškina a reakční, konzervativní vládnoucí společenskou klikou. Na jedné straně stál svobodomyslný, bystrý a vzdělaný Puškin. Na druhé straně tupá, zpátečnická a nevzdělaná byrokratická klika kolem carů Alexandra I. a později Mikuláše I. Zbraň, kterou Puškin používal proti zpátečnictví, bylo velmi ostrá. Bylo to jeho pero. Nejen ve svých básních, ale i pamfletech a satirických epigramech odhaloval nedostatky vedoucích představitelů tehdejší společnosti, jejich hloupost a nevzdělanost. Pokrokové názory dovedly básníka brzy k otevřenému střetu se státní policií, vládnoucí klikou i s carem. Poprvé se tak stalo v roce 1817, kdy mu nebylo ještě celých 18 let.
     Druhé, kritické období nastalo v roce 1825 po smrti cara Alexandra I. Určité doby bezvládí a sporů o následnictví využila skupina liberálně smýšlejících „děkabristů“. Jejich vzpoura byla potlačena a krutě potrestána. Na 120 mladých osvícených svobodomyslných členů vynikajících ruských rodin bylo posláno doživotně do vyhnanství na Sibiř, pět hlavních organizátorů bylo popraveno. Puškin se nemohl odboje účastnit přímo (měl přikázaný pobyt v Michailovském), avšak s hnutím sympatizoval. Liberální mládež v něm viděla zázrakem zachráněného děkabristu. Pak došlo mezi Puškinem a carem k určitému kompromisu a básník přijal službu u cara v hodnosti podkomořího. V této funkci mu však nebylo dobře. Cítil nutnost děkovat carovi za jeho „milost“, zároveň si však uvědomoval nemožnost  oslavovat tyrana svého národa. A také ho tato služba u cara neochránila od nevlídné pozornosti ze strany policie. Pod jejím dozorem zůstal stále. Kamkoli jel, provázelo jej tajné nařízení šéfa policie hraběte Benkendorfa ke gubernátorovi příslušné gubernie. A vlastně ani smrt nezbavila Puškina policejního dozoru. Stalo se tak administrativním omylem, záměnou jmen. Puškin - byrokratické přístupy nepostrádají někdy určité prvky nechtěného humoru - byl vyškrtnut ze seznamu podezřelých až v sedmdesátých letech, 40 let po své smrti.
     Jak se zvyšovala sympatie a láska mládeže i pokrokově smýšlející inteligence k Puškinovi o jeho dílu, stupňovala se nevraživost dvorské společnosti. Básník byl čím dál víc omotáván pavučinami pomluv, té nejzáludnější zbraně nízkých a nečestných, stále častěji byl adresátem anonymních dopisů, jež dokazovaly, jakých podlých prostředků Puškinovi nepřátelé používali. Štvanice vyvrcholila v době, kdy byl poručíkem elitního carského gardového pluku v Petrohradě jmenován ď Anthès. Tento celkem bezvýznamný o jednoduchý důstojník měl pro cara o jeho kliku jednu přitažlivost. Byl vyhraněně reakčního smýšlení. Projevilo se to během francouzské revoluce v roce 1830, kdy jako legitimista musel opustit Franci. Avšak to, co jej vypudilo z Francie, bylo pro carskou kliku tím nejlepším vysvědčením. Jeho společenská prestiž se ještě zvýšila, když ho adoptoval holandský vyslanec v Petrohradě baron Heeckeren. Postupně se právě oba Heeckerenové stali pro Puškina personifikací celé reakční společnosti, proti které musel bránit svoji čest. Zvláště když ve spojitosti ď Anthèsem byla do intrik vtažena i jeho manželka Natalie Nikolajevna. Puškin byl povahou prudký, vášnivý, impulsívní. Tyto povahové rysy se promítaly do všech postojů. Souboj s ďAnthèsem byl logickým osudovým vyvrcholením jeho boje o svou čest.
 
     Umírání a smrt A. S. Puškina krok za krokem 
     Od okamžiku, kdy rudá krev básníkova zbarvila bílý sníh v místě souboje, mu osud vyměřil již jen krátkou dobu života, jen 46 hodin a 15 minut. Necelé dva dny plné bolesti a utrpení. Budeme sledovat etapu po etapě, den ze dne, jak se tragédie rozvíjelo až do smutného konce.
 
     27.1. Den první ...
 
     Souboj se konal 27. ledna v 5 hodin odpoledne na Černé říčce za Něvou na sever od Petrohradu. Sekundantem ďAnthèsovým byl sekretář francouzského vyslanectví Archiaques, Puškinovým svědkem byl podplukovník Danzas. Lékaře k souboji nepřizvali, chyběl obvazový materiál i povoz, který by mohl zraněného odvézt. Puškinovi, zraněnému z pravé strany do krajiny pánevní, nemohla být proto poskytnuta první pomoc a z místa souboje musel být odvezen v obyčejné bryčce. V nepohodlné poloze polosedě, pololeže  byl převážen do svého bytu nedaleko Zimního paláce. Z místa souboje to bylo sedm a o půl kilometru. Pro zdravého by se řeklo jen sedm o půl kilometru, avšak pro zraněného Puškina to byla dlouhá,  předlouhá cesta. Cesta byla špatná, její povrch nerovný, plný hrbolů a propadlin. Každý prudký pohyb vyvolával bodavou bolest, vystřelující do místa zranění. Přitom zraněný stále krvácel, krev prosakovala přes šaty na sedadlo bryčky. Podle odhadu ztratil Puškin asi 750 ml krve. K tomu je však nutno připočíst ještě vnitřní ztrátu krve, odhadovanou asi na 1 200 ml. Celkem tedy ztratil Puškin asi 2 000 ml krve. Není to ztráta malá. Při celkovém objemu krve 5 000 ml však nikoli smrtelná.
     Asi po více než hodině jízdy přijeli k domu, kde Puškin bydlel. Domovník jej vynesl v náruči do prvního poschodí, kde ho uložil v .pokoji na divan. Rána však stále zůstávala neošetřena. Teprve za další hodinu, tedy dvě hodiny po zranění,   přivedl Danzas akušéra porodníka doktora V. B. Šolce, kterého náhodou potkal na ulici. Ten ránu vyšetřil. Puškin jej přitom bedlivě pozoroval s otázkou nejdříve v očích a pak vyslovenou. Vlastně to byly otázky hned dvě. V odpovědi no prvou chtěl Puškin poznat vážnost svého zranění, na druhou pak, zda je rána smrtelná. Šolc mu odpověděl zcela otevřeně, nic neskrýval. Uvedl, že zranění je velmi vážné.   
     Zatím přišel chirurg K. K. Zadler, který předtím nejdříve ošetřil zraněného ďAnthèse. Teprve nyní byla rána odborně ošetřena. Předpokládá se - i když to není zcela jasné -, že rána byla podle tehdejších zvyklostí vyšetřena sondou. V té době si stěžoval Puškin no nevolnost, žízeň, mnoho pil a potil se. Puls byl rychlý, slabý, končetiny studené, obvaz stále mokval krví. Šolc a Zadler z obavy před vykrvácením předepsali studené nápoje o ledové obklady na břicho. Avšak hned po sedmé hodině se stav zraněného náhle zhoršil. Bolesti, do té doby spíše tupé, se nesnesitelně vystupňovaly. Puškin bolestí hlasitě křičel, chtěl se zastřelit. V této kritické době se dostavili další lékaři. Chirurgové N. F. Arendt, I. T. Spasskij, Ch. Ch. Salomon, I. V. Bujalskij. Po konziliu předepsali tito lékaři klyzma. To však stav nemocného spíše zhoršilo. V přesvědčení, že smrt je neodvratná, rozloučil se Puškin se ženou a dětmi. Zcela neokázale, jen zdvižením ruky.
     V 11 hodin večer se stav o něco zlepšil, když předtím byl podán kalomel a extrakt z belladony. V té době opět navštívil Puškina N. F. Arendt o předepsal opium v kapkách.
 
     28.1. Den druhý…
 
     Druhý den začal malým zlepšením stavu nemocného. Bolesti sice nevymizely, podstatně se však zmenšily. Zlepšil se i tep, končetiny byly teplejší, zraněný se mohl sám vymočit. V takovém zlepšeném stavu jej zastihl další lékař, který se objevil na scéně tragédie. Byl to doktor V. I. Dal, vojenský lékař a přítel básníkův.
     V 7 hodin ráno se však stav zraněného zase zhoršil. Břicho se vzedmulo, bolesti byly opět nesnesitelné. Léčení se opakovalo: klyzma, kalomel, belladona… Tentokrát zcela bez úspěchu. Mezi 5. a 6. hodinou večerní se stav zdál kritický. Frekvence pulsu stoupla na 120,  dostavila se horečka, břicho bylo vzedmuté, nemocný neklidný. Posledním pokusem o záchranu bylo přiložení 25 pijavek na břicho zraněného. Tentokrát se Puškinův stav zlepšil velmi výrazně. Snížila se horečka, zmenšil se otok břicha, zlepšil se puls. Doktor Dal o tom později napsal: „To bylo minuta naděje.“ Naděje však poslední. Neboť koncem druhého dne již bylo jasno: život A. S. Puškina se zachránit nedá.
 
     29.1. Den třetí, poslední…
 
     Čas neukrojil velký díl z posledních čtyřiadvaceti hodin do doby básníkovy smrti. Ani ne třetinu, pouhých sedm hodin. Hned v prvních hodinách se začal Puškin propadat do smrti. Již netrpěl. Byl obluzen, nic nevnímal, upadl do milosrdného bezvědomí. Tep se stal nitkovitým, dýcháni bylo nepravidelné s občasnou zástavou, obličej se propadl do výrazu, který již Hippokrates popsal jako znak smrti (facies Hippocratica). Bolest jako by se přestěhovala. Necítil ji již on, ale okolní přátelé, vědomi si toho, že konec se blíží. A nebylo těch přátel málo. Nebyli to jen ti nejbližší a ti, kteří měli přístup do Puškinova domu. Nutno k nim počítat i davy lidu, které se stále kupily na nábřeží před domem, aby se dozvěděly nejnovější zprávy o stavu zraněného.
     Alexandr Sergejevič Puškin zemřel 29.ledna 1837 v sedm hodin ráno. Podle tehdejších platných nařízení byla provedena ihned po básníkově smrti pitva jeho těla. Opět improvizovaně. Provedl ji doktor Dal na stole, přeneseném do předsíně bytu, v nedostatečném osvětlení a nevhodnými nástroji. Přesto pitevní nález popsaný Dalem se mohl stát východiskem představy o Puškinově zranění. Kule z pistole zasáhla nejdříve lopatu pravé kosti pánevní a roztříštila ji. Poté pronikala měkkými částmi podbřišku a břicha a uvízla v křížové kosti, kterou rovněž ve velkém rozsahu rozdrtila. To samo bylo vážné poranění. Osudné však bylo, že kuli a úlomky rozdrcené kostní tkáně bylo poraněno na několika místech tenké střevo. Vznikl tam hnisavý zánět pobřišnice, který spolu s poraněním kosti byl hlavní příčinou smrti.
     V závěru pitevního protokolu Dal napsal: „… rána patřila k nezvratně smrtelným. Rozdrcení pánevní kosti a hlavně křížové se nedá vyléčit.“       
 
     Pět otazníků nad ošetřením a léčením A. S. Puškina
 
     Kolem problému, zda byl Puškin ošetřován a léčen „lege artis“, to jest na nejvyšší úrovni své doby, se nahromadilo během 150 let od jeho smrti mnoho písemného materiálu. A také mnoho rozporů. Do diskuse opakovaně zasáhli lékaři a chirurgové, kteří se mohli opřít o své profesionální znalosti. Byli však mezi nimi i lidé nekompetentní v medicínských problémech. A právě z jejich řad vyšly četné domněnky, obviňující lékaře z nedbalosti a dokonce ze zlého úmyslu. Zvláště se stal podezřelým N. F. Arendt, hlavně proto, že byl osobním lékařem imperátora Mikuláše I., kolem něhož se koncentrovala nepřátelská klika proti Puškinovi. Proto nepřekvapuje, že mezi těmi, kteří se velmi aktivně snaží o očištěni lékařů z tohoto podezření, je i pravnuk N. F. Arendta, výtečný sovětský neurochirurg A.A. Arendt. Z jeho iniciativy bylo v roce 1982 svolána celostátní konference, pořádaná Akademií lékařských věd ve spolupráci se Státním Puškinovým muzeem v Moskvě, věnovaná sporným otázkám.
     Při hledání objektivní pravdy si musíme položit otázku, zda v ošetření a léčení Puškina, tak jak jsme je popsali, nejsou nějaké nejasnosti, nějaké slabé body. A ty tam opravdu jsou. Dají se shrnout do pěti otazníků.
     Otazník první: Proč na místě souboje nebyl přítomen lékař, scházel obvazový materiál a nosítka a nebyl připraven povoz pro odvoz zraněného? Odpověď je zde celkem jasná. Přáním obou duelantů a zvláště Puškina, bylo souboj o místo jeho konání co nejpřísněji utajit. Jinak hrozilo nebezpečí, že souboj bude znemožněn.
     Otazník druhý: Proč nebyl Puškin odvezen do nemocnice anebo na kliniku,
kde by bylo možné očekávat kvalifikovanější lékařskou pomoc než doma? Odpověď na tuto otázku již není tak snadná. Pravděpodobně i zde hrála svou úlohu snaha o utajení duelu. Nutno však zdůraznit, že při tehdejším stavu medicíny nemohla být Puškinovi poskytnuta v nemocnici aktivnější a účinnější léčba než doma.
     Jednání chirurga Zadlera je však nepochopitelné. Již tehdy platila při ošetřováni raněných doktrína, že první má být ošetřen ten, který je zraněn vážněji. Zadler měl tedy ošetřit nejprve Puškina a pak teprve d‘Anthèse. Tento prohřešek nás však neopravňuje obvinit Zadlera ze zlého úmyslu.
     Otazník třetí: Proč raněného Puškina položili na divan, a nikoli na jistě pohodlnější postel? Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že ho chtěli uložit co nejrychleji (což bylo z medicínského hlediska správné) a divan, který byl dosti široký, se přímo nabízel. Pak s ním již nechtěli hýbat a přenášet ho na postel
(což lze z medicínského hlediska také pochopit).
     Otazník čtvrtý: Proč bylo Puškinovi na jeho dotaz otevřeně řečeno, že rána je smrtelná a naděje na uzdravení nepatrná? Někteří badatelé to pokládali za zlý úmysl. Vždyť touto odpovědí se k Puškinovu tělesnému utrpení a šoku musel připojit stejně ničivý šok psychický. Také zde lze však zlý úmysl ze strany lékaře vyloučit. Etika vzájemných vztahů mezi lékařem a nemocným se dobou mění. V době Puškinova souboje byl zvyk říkat nemocným zcela otevřeně pravdu, ať byl jejich stav sebebeznadějnější. Ostatně i dnes je tento zvyk v některých státech dodržován. Felčař Šolc se tedy zachoval zcela ve smyslu morálky své doby.
     Otazník pátý: Byla celá taktika léčení správná? Bylo využito všech léčebných možností?
     Klyzma, kalomel, extrakty z belladony, studené obklady, opiové kapky, pijavky… Z pohledu dneška se může zdát tato léčba primitivní a zcela neúčinná. Každý se může ptát, co se vlastně aktivně udělalo pro uzdravení zraněného? A odtud je opět jen krůček k závěru, že se tak málo udělalo úmyslně. Také to by však byl zcela nesprávný a nehistoricky pojímaný závěr. Chirurgové té doby měli velké zkušenosti s ošetřováním zraněných, získané z četných vojenských tažení napoleonských válek. To se týká i chirurgů ruských. Chirurgové však mohli vypracovat jen takovou doktrínu ošetřování raněných, kterou dovoloval stav medicínských znalostí té doby. Je tu však jedno okolnost, která také někdy byla připisována k tíži Arendtovi. Byla to skutečnost, že se v léčení šetřilo opiovými kapkami, jediným tehdy známým a účinným prostředkem proti bolesti. Nabízí se zde snad jedno vysvětlení. Arendt si uvědomoval tlumivý účinek opia na střevní peristaltiku, kterou bylo nutno u Puškina spíše podporovat.
 
Odborné a morální profily lékařů kolem Puškina 
     V souvislosti s taktikou léčení si musíme ujasnit, jaká bylo kvalifikace lékařů, kteří se sešli kolem Puškinova lůžka. Nejproslulejší a také nejstarší z nich byl N. F. Arendt. Byl původem Němec. Narodil se v Kazani, absolvoval petrohradskou medicínsko-chirurgickou akademii, účastnil se vlastenecké války v roce 1812. V době Puškinova souboje byl jako 53letý na vrcholu své kariéry o zastával vysokou, avšak ne vždy vděčnou funkci imperátorova osobního lékaře. Jeho starost o Puškina byla očividná, neboť jej navštívil čtyřikrát. Stejnou pozornost věnoval raněnému další známý profesor petrohradské medicínsko-chirurgické akademie, I. T. Spasskij, domácí lékař celé Puškinovy rodiny. I I. V. Bujalskij a Ch. Ch. Salomon však byli erudovaní chirurgové s výtečnou pověstí a velkými znalostmi. Salomon měl nadto neobyčejně rozsáhlé zkušenosti právě se střelnými poraněními. Ani proti Šolcovi a Zadlerovi se nepodařilo zjistit nic v jejich neprospěch. Oba byli dobrými praktickými lékaři.
     Nejvíce času věnoval Puškinovi V. I. Dal, který byl s básníkem v nejužším přátelském styku. Vedle svých bohatých lékařských zkušeností, věnoval se Dal pod pseudonymem Kazak Luganskij literatuře. A právě tyto Dalovy literární zájmy jej sblížily s Puškinem. Stali se nerozlučnými přáteli. Spolu sjezdili všechna památná místo Pugačevova povstání, spolu procestovali mnohé oblasti Ruska. Puškin o něm vždy mluvil jako o svém „bratru“.
     Z profilu těchto lékařů je zřejmé, že obvinit je ze spiknutí proti Puškinovi by bylo možné jen no podkladě uměle vykonstruovaných a nepravdivých indicií. Je nutno si také uvědomit, že léčebné návrhy vycházely z odborné konzultace všech lékařů, kteří se podíleli na jeho ošetřování. Kdyby šlo o nějaký komplot, tak by do něj museli být zapojeni všichni. A to je nepředstavitelné.
     Nyní zbývá odpovědět na otázku, zda by úroveň dnešní medicíny mohla odvrátit básníkovu smrt. Tuto hru „co by bylo, kdyby…“ si zahráli chirurgové vždy v době, kdy jejich obor udělal velký krok vpřed. A byla jich celá řada: v odstupu 62 let od Puškinovy smrti S. M. Lukjanovij, 78 let J. G. Malis, 133 let M. I. Uderman. Z pohledu dnešních medicínských možností se znovu k této hře vrátil akademik B. V. .Petrovskij. Má k tomu dobrou kvalifikaci. Vedle hluboké znalosti obecné puškinovské problematiky se mohl opřít o osobní zkušenosti předního sovětského chirurga, dlouholetého ministra zdravotnictví SSSR a účastníka Velké vlastenecké války.
     Odpověď vyplyne nejlépe ze srovnáni skutečného léčení A. S. Puškina (jak jsme je krok za krokem sledovali) a fiktivního léčení dnešními prostředky (kde budeme postupovat obdobně). Dnešní postup by byl následující:
     Ihned po zranění: rána očištěna, zbavena hrubých nečistot, okolí potřeno aseptickým prostředkem, přiložen sterilní obvaz. Nemocný odnesen na nosítkách do sanitky a rychle odvezen na speciální traumatologické oddělení. Během jízdy podle potřeby nitrožilní aplikace náhradního roztoku.
     Definitivní řešení: zraněný vyšetřen rentgenologicky, určena poloha projektilu. Po klinickém a biochemickém vyšetření břicho otevřeno v šetrné narkóze řezem mezi pupkem a kostí stydkou (střední dolní laparotomie). Provedena resekce (vytětí) poškozené části tenkého střeva s jeho následným sešitím buď koncem ke konci, nebo bokem k boku. Odstranění všech úlomků kostní tkáně a krevních sraženin, pečlivé zastavení krvácení v ráně, drenáž rány. Sešití rány až na průchod drenáže.
     Pooperační výkony: transfúze krve, antibiotika volená podle citlivostí mikrobů vypěstovaných z rány.
     Ze srovnání skutečného a fiktivního léčení A. S. Puškina vyplývá, jak výrazně se během 150 let rozšířila paleta léčebných prostředků k záchraně raněného. Avšak byl by Puškin opravdu zachráněn užitím soudobých léčebných možností? Na tuto otázku odpovídá na základě velkých zkušenosti z Velké vlastenecké války s obdobnými zraněními akademik Petrovskij velmi kriticky. Soudí, že zranění bylo takové, že i v době moderní medicíny by Puškin zdaleka neměl stoprocentní záruku záchrany života. Ve 30-40 procentech obdobných případů by se daly očekávat smrtelné komplikace.
     Podívali jsme se na umíráni a smrt A. S. Puškina z tolika pohledů, že odpovědi na položené otázky mohou být celkem jednoznačné.
- Ošetřeni a léčeni A. S. Puškina byly - až na drobné nejasnosti - na úrovni své doby a lékaře nelze vinit z nedbalosti či dokonce ze zlého úmyslu.
- Odborný a morální profil ošetřujících lékařů také vylučuje možnost jejich zapojení do intrik a komplotu dvorské společnosti proti Puškinovi.
- Přes velké pokroky medicíny by ani dnešní aktivní a komplexní způsob léčby nezaručoval plnou jistotu záchrany. Při povoze jeho zranění by se daly očekávat smrtelné komplikace.
     Ve hře „co by bylo, kdyby…“ můžeme pokračovat ještě dále, avšak v jiném smyslu. Co krásných básní o novel by mohl Puškin napsat a obohatit jimi světovou kulturu, kdyby mu osud neurčil jen 37 let života. Kdyby žil aspoň tak dlouho, jako jeho soupeř d‘Anthès, který zemřel až v roce 1895. Ten celkem bezvýznamný baron Georg Heckeren d’Anthès, jehož jméno vstoupilo do historie jen Puškinovým prostřednictvím.
 
(Ukázka z připravované knihy Záhady a taje medicíny aneb Poznání souvislosti)