Když zmizela stará Greenová, nikoho to ani trochu nepřekvapilo. Po létech společného manželství se již několikrát stalo, že nečekaně odešla od svého muže, aby se zakrátko k  němu vrátila. Všichni se divili, jak to s ní Green mohl takovou dlouhou dobu vydržet.
     Tato drobná, malá, nevzhledná žena mu vytvořila na zemi pravé peklo. Musel jí dávat do pětníku celou výplatu. Nedovolila mu chodit na pivo, natož, aby kouřil. Sama však hulila jako tovární komín a k alkoholu měla ten nejkladnější vztah. Dalo by se říci, že téměř intimní.
     Tato Xantipa mu denně znepříjemňovala život. Nikdo nechápal, proč se s ní nedal rozvést, což by pro něj znamenalo vysvobození z tyranie. Green na takové otázky vždy s úsměvem odpovídal: "Ona už jiná nebude."
     Když už zmizení trvalo více než tři týdny, bylo to lidem divné. Stará Greenová se pokaždé nejpozději do týdne vrátila. Došly jí totiž peníze.
     Green nahlásil případ na policii. Po pohřešované bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Do záležitosti se zapojila i televize. Greena předvolali na policejní stanici k výslechu. Vyšetřování se ujal komisař Doney.
     „Jste Allan Robin Green?“ zeptal se bez okolků.
     „Ano,“ řekl suše muž.
     „Předvolali jsme vás, v záležitosti zmizení vaší ženy. Kdy jste ji viděl naposled?“
     „Bylo to patnáctého března.“
     „Jak to můžete tak přesně tvrdit?“
     „Ten den byla zrovna výplata. Nikdy se nestalo, že by si žena nepřišla pro peníze. Chodila si pro ně přímo do fabriky. A večer se doma také neobjevila. Peníze mi tedy zůstaly.“
     „Hm,“ řekl vyšetřovatel, „to je zajímavé.“
     „Co jste dělal v onen inkriminovaný den?“
     „Ráno v pět jsem vstal, uvařil jsem si čaj. Žena vyspávala po nějakém flámu. Kolem půl šesté jsem vyšel z domu. Nastoupil jsem do vlaku, ten jezdí ve tři čtvrtě, a jel jsem do práce. Tam jsem zůstal až do třetí. Z práce jsem jel rovnou domů. Žena tam však již nebyla.“
     „Kde pracujete?“ optal se policista.
     „V Hootově chemické továrně.“
     „A co tam přesně děláte?“
     „Jsem zaměstnaný na dráze. Mojí povinností je zapisovat veškeré železniční soupravy, které přijedou do závodu.“
     „Dobrá, to by bylo pro dnešek všechno. Kdyby něco, tak vás ještě zavoláme. Zatím nashledanou.“
     Muž kývl na znamení pozdravu a odešel.
     Druhý den vyrazil komisař k chemičce. Již zdálky cítil podivný zápach. Něco mezi zkaženými vejci a připáleným masem. U brány ukázal vrátnému svůj policejní průkaz. Ten si ho pečlivě prohlédl a zapsal do knihy návštěv.
     „Potřebuju mluvit s panem Greenem,“ řekl komisař.
     „S kterým? Pracuje jich tu u nás celkem pět.“
     Odpověď policistu zaskočila.
     „Vy asi myslíte toho, kterýmu utekla žena, že jo?“ napověděl mu vrátný.
     „Ano, právě toho sháním.“
     „Musíte jít po této cestě rovně, a pak u té žluté budovy zahněte doprava. Uvidíte tam takový malý domek. V něm úřaduje Green.“
     Komisař poděkoval za informaci a vydal se podle instrukcí udaným směrem. Došel k nevelké přízemní stavbě. Právě z ní vycházel asi padesátiletý statný muž.
     „...brý, kde bych našel pana Greena? Jsem od policie. Komisař Doney.“
     Muže jeho slova nevyvedla z míry.
     „Dneska má odpolední, střídá mě. Dorazí až po obědě.“
     Právě kolem projížděla lokomotiva s cisternami. Strojvůdce zatroubil na znamení pozdravu. Tlouštík mu odpověděl ledabylým mávnutím  ruky. Do sešitu si pak cosi zapsal. Poté pracovní deník zaklapl.
     „Jestli chcete, můžete na něj počkat u mně,“ vybídl komisaře.
     „Jste laskavý, mockrát vám děkuji.“
     „To nestojí za řeč.“
     Muž vešel dovnitř. Policista ho následoval. Ocitl se v malé, příjemně vyhřáté místnosti. Na zdi visela nástěnka, kterou zdobily fotografie nahých žen.
     „Trochu jsme si to tady zkulturnili.“
     Policista se chápavě pousmál.
     „Dáte si kafe?“
     „Ne, děkuji. Doktor mi kávu zakázal. Mám vysoký tlak.“
     „Ach, tááák,“ řekl chápavě muž
     „Co to vozí v těch cisternách?“
     „Nic. Jsou prázdné,“ vysvětloval železničář.
     „Prázdné?“ podivil se komisař.
     „Jo, prázdné. Vysvětlím vám jak to tu chodí. V těch místech, kde jsme předtím stáli, vstupují vagóny do fabriky. Nějakou dobu tady zůstanou. Já je potom zkontroluji, prohlédnu a zapíšu do deníku. To jste ostatně viděl. Pak je odbavím. V závodě se naplní a pak opouštějí továrnu.“
     „Stejným místem kudy přijely?“
     „Jo, přesně. Při výstupu se cisterny zase zapisují.“
     „Aha,“ souhlasně pokýval hlavou komisař.
     „Naše fabrika patří mezi největší podniky na světě. Její rozloha dosahuje několik desítek kilometrů čtverečních.“
     „Můžete mi říci, co se do těch cisteren plní, jestli to ovšem není tajné?“
     „To je různé. Většinou metanol, čpavek, éter, formamid, barviva, pesticidy, organofosfáty a co já vím, jaká další svinstva. Probíhá to tu dost jednotvárně. Tady v tom sešítku mám přesný rozpis měsíčního plnění vagónů.“
     „Netušil jsem, že máte takový bohatý sortiment.“
     „To tedy máme. V příštím roce se má výroba ještě rozšiřovat.“
     „Jak probíhá plnění?“
     „Zatím poloautomaticky. Máme tu mašiny, které jsou napojené na počítač. My jenom u každé cisterny odšroubujeme víko a už dál se o nic nestaráme. Od letošního  srpna bude už provoz  zcela automatický, tedy bez zásahu lidské ruky.“
     „To je úžasné!“
     „Podívejte se! Vidíte ty cisterny s modrým pruhem?“
     „Ty jak teď jedou k nám?“
     „Přesně ty. Budou naplněny čpavkem.Odpoledne přiveze lokomotiva prázdné cisterny. To zrovna končí odpolední směna. Až do večera tady u nás zůstanou. Mezitím zapíšeme jejich registrační čísla. Musíme u nich uvolnit kovová víka, to už jsem vám říkal. Je třeba ještě zkontrolovat jejich původní obsah.“
     „A to proč?“ zeptal se komisař.
     „Zbytky v cisterně by mohly při kontaktu s nějakou odlišnou náplní způsobit i výbuch. I když je všechno evidováno, může přesto dojít k chybě. Proto taková obezřetnost. Co kdyby, kdyby…“
     „To jsou mi věci! To jsem vůbec netušil, co všechno se může přihodit.“
     „Pane komisaři, chemie je velice zajímavý obor! Tam se vám dějí různé věci.“
     „A co následuje potom?“
     Muž si odkašlal.
     „Teprve pozdě večer se cisterny plní a brzy ráno opouštějí fabriku. Tak to tady chodí každý den. Pořád dokola. Stále stejný cyklus.“
     „Co si myslíte o té zmizelé Greenové?“ zeptal se náhle policajt.
     „Nevím, co bych dodal. Divím se, jak to s tou starou rachejtlí mohl tak dlouho vydržet. Já bych jí zardousil první den po svatbě. Přitom Green je chlap jako hora. Kdyby jí jednu fláknul, tak by bylo hned po ní. On je to ale takový dobrák. No spíše trouba. Kuřeti by v životě neublížil. Je to poctivý a svědomitý člověk. V práci je na něj spolehnutí. Za celou tu dobu, co tu jsem, si nepamatuju, že by kdy přišel pozdě nebo zaspal. Na rozdíl od té jeho semetriky. To byla nádoba plná jedu. Čert, aby si jí vzal. Ani bych se nedivil, kdyby mu jednou ruply nervy…“
     „Co tím chcete říct´?“
     „Ale nic. To mě jen tak napadlo.“
     „A jak to bylo s tou Greenovou?“
     „Pravidelně za ním chodila do práce. Pokaždé patnáctého, to je totiž výplata.Člověk by si podle ní mohl seřídit kalendář.“
     „To samé říkal i Green. Ale jak se sem dostala? Musela přece projít přes vrátnicí.“
      Muž se spiklenecky usmál.
     „Vrátnicí sotva. Vrátný by ji nepustil ani za závoru.“
     „Jak tedy?“
     „Já vám to tedy řeknu, ale nesmíte to nikde vyzvonit.“
     „Budu mlčet jako hrob,“ dušoval se komisař.
     „Tak tedy. Kousek od našeho domku je v plotě díra. Tou vždycky přišla.“
     „A ten den, kdy zmizela tu byla?“
     „Ne. Neviděl jsem ji. Odcházel jsem domů. Noční právě nastupoval Roby, tedy pan Green.“
     Policista mlčky poslouchal.
     „Budu muset jít zase ven. Nedá se nic dělat. Za chvíli přijede nová souprava. Vagóny jedou fasovat DMSO.“
     „Co to je?“
     „Dimetylsulfoxid, takové organické rozpouštědlo.“
     „Můžete mi ještě říci, co se plnilo zrovna toho patnáctého?“
     Muž se podíval do roztřepeného sešítku.
     „To vám řeknu naprosto přesně. Je to jediný den v měsíci, kdy se do vagónů přeplňuje vitriol. Tuze ošemetná chemikálie! Kdybyste do ní ponořil ruku, tak vám úplně zmizí. Ta chemická potvora vám ji uhryzne.“
     „Tak říkáte patnáctého…,“ zamumlal si sám pro sebe komisař.
     V tu chvíli ho napadla určitá souvislost…